Jak jsme se přece jen nezabili na motorce (a ani na slonovi)

23.3.17 T&T 0 Comments

POPRVÉ NA SKÚTRU | RÝŽOVÉ TERASY TEGALALANG | SLONÍ PARK TARO | GUNUNG KAWI | GOA GAJAH 

Poté, co jsme posnídali palačinky servírované na palmových listech, jsme se stali hlavním snídaňovým soustem pro skupinu pobavených místních. Syn majitele ubytování nám totiž pod drobnohledem čumilů ukazoval skútr, který jsme si bázlivým pohledem měřili (půjčení na den 60 000Rp). Evidentně naši nejistotu nezpozoroval, protože nám s chechtáním líčil příhody ostatních neposkvrněných turistů, co na skútru neumějí jezdit, ó hrůza. Ani jsme nedutali. Teď zpětně vlastně vůbec nechápu, že jsme se bez jakéhokoliv dotazu na pojištění nebo obhlížení stroje vrhli do motorkářského dobrodružství! Nasadili jsme si helmy, upocené od tisíců hlav před námi, a tryskem se rozjeli v jedné z bočních uliček. Na jednu stranu jsme se alespoň na chvíli mohli vyhnout extrémnímu provozu na hlavní silnici, na druhou stranu silnička o šířce metr, obehnaná zdí a plná pravoúhlých zatáček, taky nebyla to pravé ořechové. Můžu čestně přiznat, že prvních pár minut bylo naprosto vyhukaných, seděla jsem v totální křeči a Tom musel chytit správný grif, než přestal při rozjíždění tůrovat. Ale ono se to poddá :D Dalších pár překvapení nás potkalo ještě po cestě - jako šok, že nemůžeme nastartovat, přitom skútr jen nikdy nenaskočí s držákem sklopeným dolů, nebo když jsme nemohli dostat klíč do zapalování, protože ho bylo třeba odkrýt speciálním udělátkem. Další problém nastal při pokusu zařadit se z parkoviště do provozu, obzvlášť když stojíte na opačné straně a musíte přejet celý další pruh. Jakmile jsme ale vplynuli, všechno už šlo jako na drátkách. Za celou dobu jsme se nepřipletli do žádné ošemetné situace kromě jedné, kdy jsme na křižovatce museli hodně rychle a nečekaně zabrzdit (že jsem si přitom rozlomila sluneční brýle o Tomovu přilbu, to je věc druhá, ehm). Ale nemusíte se ničeho bát, místní chaos prostě funguje.


Jako první jsme zamířili k rýžovým plantážím Tegalalang, které se nacházely sotva pár desítek minut od centra. Dorazili jsme kolem půl desáté, což muselo být pro ostatní jako půlnoc, jelikož jsme skoro nikoho nepotkali a dokonce i výběrčí parkovného se objevili až po nás. První pohled na terasy nám vzal dech! A to vlastně doslova, protože jsme během pěti minut byli zpocení jako dvě myši. Teplota a především vlhkost na Bali je opravdu šílená už dlouho před polednem. Chvíli nám trvalo, než jsme pochopili, kudy se skrz terasy kavárniček dostat přímo do polí. Tak jako všude jinde zkrátka musíte projít lákadly k utrácení.

Chůze mezi políčky skrývá mnoho nástrah, já si brzy vymáchala botu v bahýnku s rýží. Rozhodně je potřeba se soustředit, kam člověk šlape. Hlavně potom, co spatříte pavouky obrovské jako roztažená dlaň s prsty (aneb slovy místního „néé, ten není smrtelný, to byste měli jen týden oteklou ruku“). Vstup na terasy je zdarma, ale v průběhu vycházky jsme míjeli několik výběrčích stanovišť, takže jsme na jednom z nich pár tisíc rupií přihodili. Terasy jsou opravdu úžasné a dá se v nich ztratit na dobrých pár desítek minut, ale příliš rozlehlé nejsou - z protější strany navíc vidíte obří příjezdové parkoviště s restauračními podniky, proto všichni fotí jen ten jeden oku lahodící výhled.

V navigaci na mobilu jsme obhlédli náš další cíl, Taro elephant park. Už tady se projevilo naše budoucí prokletí. Jakousi záhadou (nebudeme na nikoho ukazovat) jsme kamkoliv vyrazili po naprosto nejpříšernější cestě, která široko daleko existovala, a u vchodu na památky se zjevili z pochybných křovisek přímo naproti hlavnímu příjezdovému bulváru. Ale tak nějak to přimíchávalo do jízdy esenci pořádného dobrodružství - silnice s dírami většími než propast Macocha, šílené sešupy a výjezdy, do kterých jsme se vyškrábali pouze silou vůle a rychlostí pět kilometrů v hodině. Když jsme na chvíli ztratili směr a místní mladík nám radil s výstrahou „silnice tam ale není moc dobrá“, už jsme se jen zkušeně zasmáli. Jízda na motorce se sama o sobě stala jednou z nejkrásnějších vzpomínek na Bali a nikdy bych ji nevyměnila za vození se v autě s řidičem nebo cestovkou. Prodírali jsme se úžasnou džunglí, kličkovali mezi sušící se rýží, míjeli svatební průvody i splašené slepice. Nejprve jsme měli trochu strach nechávat helmy a ostatní věci volně u skútru, ale jak se ukázalo, nikoho to vůbec nezajímá a místní nechávají přes skútr přehozené i oblečení nebo tašky. Na konci dovolené jsme dokonce koketovali s myšlenkou pořídit si skútr i doma v ČR, ale myslím, že by to nebylo ono. K nespoutané tropické výpravě, kdy vám nevadí propocené číro, déšť ani otlačená helma, to neodmyslitelně patří, do našeho předpisy sešněrovaného provozu, kde se principielně bojkotují motorky, už ne. 

Sloní park Taro představoval jednu z mála atrakcí, která se opravdu prodražila. Vstup s jízdou na slonovi čítal necelých 900 000Rp, což je zhruba 1700Kč. Jednou za život jsme to ale vyzkoušet chtěli. Park je samozřejmě zábavným zařízením pro turisty, ale stará se o slony, kteří původně pracovali na Sumatře v dřevařském průmyslu. Ten postupným vytěžením stromů skončil a sloni už neměli žádné využití. Taro park si je proto vzal už před deseti lety do péče a dokonce se jim podařilo odchovat malá slůňata. Jedná se o slony indické, kteří jsou menší než ti afričtí, na rozdíl od nich mají drobné uši a kly rostou pouze samcům. První setkání bylo opravdu nezapomenutelné. Teprve až stojíte přímo vedle nich, uvědomíte si, jak masivní zvíře to je. Do paměti se mi vryl hlavně hmatový vjem, to, jak byla jejich kůže na omak drsná, jak zvláštní dlouhé tvrdé chlupy jim rostly na hlavě. Když jsem si za 50 000Rp koupila balíček zeleniny a větví, kterými jsme je mohli krmit, měla jsem z roztahující se tlamy s dlouhými pysky docela strach!

Zatímco jsme čekali na vyjížďku, sledovali jsme, jak se sloni koupou v jezírku. Nechyběla taky klasická sloní show, ale pokud se vám pohled na slony malující štětcem na plátno příčí, samozřejmě ji můžete vynechat. Když přišla naše chvíle, nasedli jsme na slona z vyvýšené terasy, jinak bychom se na něho nejspíš nevyškrábali. Už dole na zemi jsme sedátka zkoumali, byla připevněná pomocí hadic a gumového pásu, žádné řetězy. Za krkem slona seděl místní ošetřovatel, který nám po celých 20-30 minut vyprávěl o tom, jak to v parku chodí a jak se to se slony vlastně má. Naše slonice se jmenovala Gigi a měla 29 let. Nejstarší slon v parku byl starý 53 let, ale dožívají se prý až osmdesáti, což nás dost překvapilo. Ptali jsme se mimo jiné na sílu slona a prý už ve dvou letech uveze dva lidi, plně vyspělý slon i šest osob. Postupně jsme se skrz malý prales dokolébaly stylem leváááá-duc-pravááá-bác až k jezírku, do kterého slonice zaplula, jako by se nechumelilo. Tak tak jsme zůstali suší! Pak už jsme jí jen poděkovali, pohladili ji a rozesmátí, rozhrkaní se vydali na další cestu.

Hrobky Gunung Kawi jsme minuli naprosto a absolutně. Navigace nás dovedla doprostřed dvorku se slepicemi a prasaty, kde seděla skupina vyjevených místních. Rychle se ovšem chopili příležitosti, jsou to holt kšeftmoni srdcem i duší. Během pěti minut jsme nechali skútr s helmami napospas Balijcům a následovali jednoho pobaveného chlapíka podél ohrad se selátky. Ukázalo se, že bez jeho pomoci bychom tam nejspíš nedorazili ani do dalšího dne. Náhle jsme se zjevili na okraji nekonečného rýžového pole, kde pracovali místní ženy, kolem nás jako draci létali bosé děti (obecně tu vládne obliba chození na boso), zatímco my dva stěží balancovali na úzkých chodníčcích. Cesta to byla nezapomenutelná, přes hráze, rozviklané lávky a haldy kamenů. Do areálu hrobek jsme se dostali (opět) skrytou trasou pro domorodce, naštěstí jsme si ale během odpoledne koupili sarongy coby suvenýr. Náš průvodce byl nejspíš hodně tradiční a pobožný, protože nám přikázal sarong uvázat a i on jeden vykouzlil z kapsy. Se sarongem uvázaným v pase se ale výprava džunglí stala ještě obtížnější. Místňák se jen smál a kouřil jednu cigaretu za druhou. Náhle jsme se vynořili uprostřed hrobek! Tom musel vylézt po nekonečném schodišti až k oficiálnímu vchodu, aby nám koupil lístky (15 000Rp), průvodce byl totiž poctivec. Byli jsme tak oslnění cestou, že samotné hrobky vytesané do skal nás tolik nezaujaly. V podstatě zde totiž nikdy žádné ostatky neležely - jde o deset svatyní sedmimetrové výšky, které mají symbolický charakter. Na jedné straně říčky leží údajně hrobky královské rodiny, na druhé straně hrobky králových konkubín a „méně důležitých královen“. Náš místní průvodce nám ještě předvedl malý vodopád, ve kterém jsme se vyčvachtaly, a pak už jsme šplhali prakticky kolmý útes zpátky k výchozímu bodu. Prý kratší, zato horší cesta :D

Zpět do Ubudu jsme kupodivu dorazili poměrně brzy, proto jsme se rozhodli ještě navštívit jeskyni Goa Gajah, která nám utekla předchozího dne (15 000Rp). Jedná se o malý upravený areál s pozůstatky buddhistického kláštera a očistnými bazénky, nejdůležitějším prvkem je ovšem hinduistická ,,sloní jeskyně.“ Třebaže tomu název napovídá, se skutečným slonem nemá jeskyně nic společného, přízvisko získala podle nedaleké říčky zasvěcené Ganéšovi. Zvenčí zdobily vchod opravdu nádherné rytiny a vytesávané kameny, uvnitř ale v podstatě nic zajímavého nebylo. Prošli jsme si hlavně moc pěkný areál se spoustou schodišť a jezírek v záplavě zeleně, až jsme dorazili do buddhistického chrámu na opačné straně. Stoletý dědoušek/mnich nám mumlavě požehnal, vrazil nám do ruky skleničku s neznámou tekutinou coby přípitek (raději jsme si jen usrkli jen fiktivně) a odkryl na stolečku hromádku sto tisícových bankovek, které měl evidentně nastrčené. No, za květinku za ucho od nás něco málo dostal. 

Teď zpětně můžu objektivně říct, že tento den v okolí Ubudu patřil k nejlepším z celé dovolené. Zpátky v centru jsme se zvlčele posadili do mexické restaurace na obří burritos a enchiladas. No co, bylo potřeba naplnit řádně žaludky, protože nás čekala divoká noc - výstup na sopku Mount Batur!

0 komentářů:

Kam zajít načerpat cestovatelskou inspiraci

18.3.17 T&T 0 Comments

 

Milujeme cestovatelská promítání a vyprávění! Vlastně jsme si oblíbili přednášky obecně, je úžasné poslouchat lidi nabité znalostmi a zkušenostmi, z kterých doslova čiší nadšení pro věc. Pokusila jsem se proto uspořádat přehled brněnských míst, kde se dá na přednášky o neznámých krajích narazit. Ať už vás zajímají konkrétní informace o vaší budoucí dovolené nebo jen sníte o nedosažitelných dálavách, rozhodně doporučuji na nějakou zavítat. Hned!

CESTOVATELSKÉ ČTVRTKY V HUSE NA PROVÁZKU
Kdo by neznal cestovní kancelář Livingstone? Kromě úžasných expedic, které vás zavedou snad do jakéhokoliv koutu světa, na který si vzpomenete, se věnují i organizovaní nejrůznějších výstav a akcí. Jednou z nich jsou jarní přednášky v divadle Husa na Provázku, kde se představuje vždy několik různorodých osobností, které jsou propojeny Rudou Švaříčkem. Pražská obdoba se koná ve středu v Národním muzeu a je dokonce nabitá známými osobnostmi přes herce po hudebníky.

KLUB CESTOVATELŮ BRNO
Brněnský klub cestovatelů spadá pod Hedvábnou stezku - tenhle cestovatelský portál je denním chlebem každého správného objevitele. Loni byl nově zrekonstruován, interiér je opravdu povedený a nabídka exotických zahraničních jídel i dezertů nikdy nezklame. Můžete se tu také začíst do obrovského množství knižních průvodců. A jednou z nejproslulejších záležitostí je určitě jejich Velký hmyzí večer! Pokud zoufale toužíte ochutnat nějaké ty červíky a šváby, šup sem. Promítaní probíhají v komorním sálu „čajovnového“ typu, kam si můžete nechat donést i objednané jídlo a pití. Právě teď můžete navštívit třeba promítání z Nepálu, Aljašky nebo Íránu.

CAFÉ PRÁH
Jedná se o kavárnu hned vedle nákupního centra Vaňkovka, která slouží jako tréninkové prostředí pro lidi s duševním onemocněním. Mají moc pěknou nabídku za fajn ceny, vždycky jsme tu byli spokojení. Především paleta aktivit během celého měsíce je obrovská! Kromě různých divadel a vystoupení se vedle prostoru kavárny nachází sál, v kterém si můžete vyslechnout (většinou zdarma) vyprávění ostatních spolu-dobrodruhů. Program naleznete vždy na facebookových nebo oficiálních stránkách. Teď v březnu je v hledáčku například Peru, Island nebo Izrael. Najdete zde i přednášky od kanceláře Kudrna nebo promítání festivalu Jeden svět.

FESTIVAL GO KAMERA
Každou zimu se po novém roce zaplní výstaviště vůní dálek a neznámých končin, opět pod taktovkou CK Livingstone. Letos se konal od čtvrtka do neděle a nechybělo velké množství promítání, besed, výstav i soutěží. Jedním z hostů jubilejního ročníku byla i legenda Miloslav Stingl! Pokud vás zajímají příběhy skutečných odvážlivců, horolezců a průzkumníků, určitě můžu tuhle akci doporučit.

EXPEDIČNÍ KLUBOVNA
Návštěva expediční klubovny nám prozatím stále proplouvá mezi prsty, ale jejich program na internetu doslova hltáme. Pro možnost účastnit se jejich aktivit se totiž musíte registrovat u obsluhy. Už se ale těšíme na první setkání! Mimo to, že expedice sami pořádají a můžete se na ně přihlásit, přináší samozřejmě i jejich svědectví - a to téměř dennodenně! Mongolsko, Vietnam, Azérbajdžán, Súdán… vzpomeňte si na libovolnou zemi, bude tam.

Další výběr míst není primárně zaměřený na cestovatele, ale i zde naleznete spoustu opravdu zajímavých akcí, které se vyplatí sledovat.

HVĚZDÁRNA A PLANETÁRIUM BRNO
Na brněnské hvězdárně se toho poslední dobou děje spousta! Mimo vědecky zaměřené přednášky o fyzice nebo astronomii se tu a tam náhodně pořádají i ty cestovatelské. V květnu tu vystoupí například všude skloňovaný Ladislav Zibura.

KINO SCALA
V univerzitním kině Scala se tu a tam pár přednášek objeví v rámci jejich cyklu Diáky. Probíhá tu i promítání Expediční kamery nebo festivalu Jeden svět, zajímavou příležitostí jsou i střídající se Dny filmu ze zemí jako Francie nebo Španělsko, během nichž se promítají výhradně tamní záležitosti.

KD RUBÍN
Primárně prostor pro divadelní představení, ale pravidelně se zde konají diashow Jiřího Kolbaby (jeho fotky musíte bezpodmínečně znát!). V dubnu třeba Lucie Radová, opět jedna ze známých českých cestovatelek, představí Srí Lanku.

SÁL BŘETISLAVA BAKALY
Podobně jako u Rubínu se jedná o multifunkční prostor, který pořádá mimo jiné cestovatelské diashow. V blízké době třeba Madagaskar nebo Kubu.

0 komentářů: