One, two, three, surf!

16.11.16 T&T 0 Comments

SURFOVÁNÍ | DENPASAR - BALI ART FESTIVAL |

Po brzkém sobotním vstávání následovala výprava na pláž, tentokrát ale za trochu jiným cílem – surfování! Už doma jsme stoprocentně věděli, že si tuhle aktivitu chceme vyzkoušet, Bali je jednou z top destinací pro surfaře a na každé internetové stránce i v průvodcích najdete informace o nejlepších spotech, nejlepších surfařských školách a dalším. My vybírali dopředu z pohodlí domova – věděli jsme, že půjčovat si naslepo prkno je hloupost, zrovna tak jsme nechtěli nějakého náhodného pouličního kluka, který se nám bude chvíli věnovat, i když podle cestopisů to lidé využívají často. Ve středisku moudrosti všech cestovatelů (čti Tripadvisor) jsme podle recenzí vybrali Santai Surf School. 
A rozhodně jsme nešlápli vedle, právě naopak!
- nemají internetové stránky, pouze FB, kde vám na dotaz zašlou info a ceník
- nabízí polo-soukromé (1 instruktor na 2-3lidi) nebo dražší privátní lekce (jeden na jednoho)
- můžete si vybrat ze dvou levelů, začátečník nebo trochu dražší pokročilý
- jedna začátečnická polo-soukromá lekce nás stála 400 000IDR, což je cca 750Kč
- v ceně je logicky půjčovné surfu, rashvest (speciální tričko s UV filtrem proti poškrabání), voda
- navíc si za 200 000IDR (necelých 400) můžete pořídit set fotografií
Santai Surf School vlastní ostřílený balijský surfař Gede a jeho anglická manželka Henney, která s námi komunikovala v mailu a potkali jsme ji ještě den před lekcí, kdy jsme se zastavili na vycházce a připomenuli se. Čas surfování zasílají mailem s krátkým předstihem, podmínky se samozřejmě každou chvíli mění a my se skoro do poslední vteřiny strachovali, jestli kvůli onomu zemětřesení a velikým vlnám vůbec bude možnost na surf vlézt. Naštěstí byla, a to hned na devátou ráno, protože takto časně je moře k začátečníkům nejpřívětivější.

Stanoviště Santai Surf School bylo přímo na Seminyak Beach, co by kamenem dohodil od našeho hotelu, takže se nám úplnou náhodou povedl parádní kauf. Hned jsme se seznámili se zbytkem skupinky, což byly dvě slečny z Ameriky, celkem jsme tedy byli pouze čtyři na dva instruktory. Perfektní! Navlékli jsme se do super upnutých speciálních trik, hodili po nás očkem kvůli přeměření na správnou velikost surfu, a už jsme byli ponoření do detailní instruktáže na břehu.

O surfování jsme nevěděli zhola nic, dokonce jsme ani dopředu nestudovali žádná videa na youtube (to je co říct, protože Tom se podle zázračného youtube naučil řídit skútr). Neměla jsem nejmenší tušení, že na spodní straně se nachází nějaké ploutve, které surf kormidlují. Vysvětlili nám, kde je nos-střed-ocas (a jak došlápnutím na něj můžete zrychlovat), a upozornili třeba na to, že se nikdy nemáte při padání ze surfu odrážet (už tak jste na začátku v celkem mělké vodě a stejně jsem si nabila záda, i když jsem jen přirozeně plachtila dolů). Nejdůležitější bylo ale postavení se, takzvaný ,,pop up“. Technik je samozřejmě spousta, ale lehce vám přiblížím tu naši – byla opravdu účinná, protože se nám to všem velmi brzo povedlo a několikrát jsme vlnu sjeli, než lekce skončila. Podle recenzí na Tripadvisoru to fakt není pravidlem! Všichni tam kluky ze Santai Surf za jejich přístup chválili. Ještě než jsme začali zvednutí zkoušet, postavili jsme se do řady a instruktor do jednoho po druhém zezadu šťouchnul – podle toho, na kterou nohu jsme při přepadnutí dopadali, určil naši „hlavní“ nohu.

Pop up se skládal ze čtyř kroků – v základní pozici ležíte na břiše a palce na nohou vám musí končit správně na ocasu prkna. Dlaně máte položené na prkně v úrovni prsou. V prvním kroku napnete ruce a zvednete horní polovinu těla. V druhém kroku zvednete celé tělo, takže se dostanete do kliku. Při třetím kroku vystrčíte ,,zadní“ nohu, pro všechny to zrovna byla levá. A poslední krok znamená, že předsunete i druhou nohu, jste v podřepu, z něho se narovnáte a jedete. Profíci samozřejmě dělají tyto dva kroky dohromady, prostě se zvednou na pažích a pak vyskočí, ale tahle rozložená pomalejší technika fungovala parádně. Rozpažit ruce, chodidla nemít natočená ve směru surfu, ale do kolmice k ose, nezaklánět se, přidřepnout kvůli těžišti. Tadá! Možností je také při pop-upu kleknout, což nám ale moc nedoporučovali, prý to působí jednodušeji, ale vlastně si to ztížíme. Zásadní věcí je taky chodidla dostatečně „předstrčit“, když se zvedáte z pozice vleže – ze začátku se mi často stávalo, že jsem se postavila až na ocase prkna a během další sekundy jsem spadla dozadu do vody, protože to není jeho stabilní plocha. (video návod - 2:26 back foot pop-up technique)

Povím vám, ve vodě je to jiný šálek kávy. I když jsem při demonstraci desetkrát pop-up zkusila, a to naprosto bez chyby, na rozbouřeném oceánu s tisícem dalších dojmů si to člověk musel pořádně ujasnit, aby kroky nepopletl a následovaly správně za sebou. Do toho všeho se vám motá lano upevněné na noze. Na Seminyak beach to navíc bylo ztížené podmínkami oceánu – žádné pluju si a čekám, až přijde ta správná vlna, pohoda klídek tabáček. Valila se na nás jedna obří vlna za druhou, bez jediné sekundy přestávky. Umíráte už během toho, než se vám vůbec podaří se dobrodit na místo dál od břehu, kde má smysl lézt na surf. Takže sjedete vlnu – pět minut se pokoušíte jít zpátky do vody, smete vás to ke břehu, dál jdete do vody – naskočit, zvednout se, jet a znova. Byla to opravdu makačka, na konci nás oba dva už pekelně bolelo tělo, hlavně paže, na kterých zvedáte svou váhu. Na vlnu nesmíte čekat staticky, musíte být v pohybu, takže nás začátečníky odráželi instruktoři a říkali nám, kdy je ta správná chvíle na zvednutí, ke konci už Tom sám rukama pádloval a naskakoval jedna radost. V polovině jsme naštěstí měli pauzu, chvíli si odpočinuli na břehu a napili se z lahví vody, které nám zajistili. Na jednu stranu šílená únava, na druhou stranu adrenalin a chuť pokračovat.

(surfovací komiks beze slov)

Po konci dvouhodinové lekce jsme se belhali z vody a jako mrtvolky za sebou táhli těžká prkna. Surfování bez trička si opravdu neumím představit, odkrytá stehna jsem měla celá červená a poškrábaná. Prkno navíc mělo takový gumový hrubý povrch, takže jsem si o něj rozedrala ruce a dokonce měla puchýře, které mně a druhé Američance zalepovali! Prý je to dost obvyklé, ale časem to zmizí :D no, snad jednou budu surfařský machr. Zatím jsme se plazili zpátky na ubytování, ale rozhodně převládalo nadšení.


V hotelu jsme na chvíli odpadli, ale nebyl čas ztrácet čas. Vydali jsme se na oběd do včerejšího warungu a potom si u nás na recepci zařídili taxíka do centra města. Měli jsme totiž štěstí na ten správný měsíc (zhruba polovina června až července), kdy na Bali probíhal Bali Art festival. Je to akce, kdy celé Bali žije divadlem, tancem, hudbou, uměním. Soubory ze všech koutů ostrova přijíždějí předvádět svůj talent a secvičená představení. Na internetu jsem nikde nedokázala najít program, až slečna z recepce ho vylovila na nějakých místních webovkách, ale stejně jsme se vydali víceméně na slepo.

Teď by příslušelo napsat pár řádků o balijských taxících, nebo lépe řečeno TAKSI. Všechna auta taxi jsou modrá a mají nápis ,,taksi“ na dveřích a malou bílou cedulku na střeše, určitě je nepřehlédnete (občas nám to přišlo jako 90% aut na ulici). Na Bali je jedna osvědčená značka taxíků, a to Blue Bird taxi, která je všeobecně doporučovaná na internetu a v průvodcích. Jako značku mají, překvapivě, logo ptáka. To by ale nebyli vychytralí Balijci, aby jakákoliv a každá úplně jiná značka taxíku měla prakticky totožný obrázek – prostě musíme zmást turistu a vyrýžovat nějaké peníze. Blue Bird taxi má totiž taxametr a jasně danou cenu, vycházelo to tuším 7000IDR na kilometr plus zhruba 5000IDR nástupní taxa. I tak musíte zkontrolovat, jestli ho opravdu zapnul. Bohužel jednou se nám v nestřeženém okamžiku podařilo odchytit takzvané „letištní taxi“, které je dvojčetem. Fixní cena je potom hrůzostrašných 100 000IDR, i když jsme ujeli snad pouhé dva kilometry. Ani s Blue Bird taxi to ale nemusíte vyhrát, cestou do Denpasar Art center jsme vše sledovali na GPS v mobilu a bylo nám jaksi divné, že jede šílenou oklikou, ale co chcete řidiči říct? Za cestu tam jsme platili 145 000IDR, za cestu zpátky přímou cestou už jenom 70 000IDR, a to i s dýškem. Obecně jsme se taxíkům spíš vyhýbali, na podobné kontrolování a smlouvání moc nemám nervy.

Denpasar Art center byl takový komplex chrámečků, sošek, pódií, a taky miliardy a ještě víc místních, mezi kterými jsme zářili bělobou na sto honů. Opravdu, za celé odpoledne jsme minuli maximálně tři další turisty. Chvíli jsme tápali, kde se všechna ta pódia s krkolomnými názvy nachází, ale ochotní hlídači nás zavedli na místo představení, které začínalo v pět hodin. Posadili jsme se na trávu a sledovali šrumec kolem nás, početné rodiny s nakoupenými haldami jídla. Každý si vždycky sundal pantofle, úhledně je seřadil vedle sebe a pak se na ně posadil. Vystoupení, které jsme měli to štěstí zhlédnout, začínalo průvodem herců v úžasných maskách a tradičních oděvech. Bylo to něco opravdu nádherného, neobvyklého, bohatého a barevného. Později jsme při procházce viděli, jak se ženy navzájem líčí a vyčesávají si pečlivě vlasy.
Naše představení zrovna komediálně předvádělo něco o vztazích mužů a žen, místní doslova řičeli smíchy, my bohužel neporozuměli ani ťuk, ale stejně to bylo parádní. Mezi scénami s dialogy tančily ženy takzvaný legong – původní tanec z Bali, který je založený na zvláštních pohybech chodidel a gestech rukou, především ale na mimice a trochu legračních vytřeštěných očích. Pokud chcete vidět něco opravdu místního a tradičního, určitě si ho nenechte ujít! Do toho všeho hrál gamelan, nejdůležitější nástroj pro balijskou hudbu. Zní trošku jako nějaká zvonkohra, xylofon, ale tak zvláštně, občas falešně, hrozně psychedelicky a táhavě. Naprosto autentickou představu získáte po spuštění tohoto videa (ideální pro hodinku meditace).

V Denpasar Art center jsem taky poprvé navštívila ryze místní toaletu. Po všech absolvovaných cestách mě hned tak něco nepřekvapí, nikdy nezapomenu na jedno čínské WC – přede mnou naprosto nádherná Číňanka v šatech a bílých jehlách, celou dobu ve frontě jsem ji obdivovala. Potom opustila kabinku, já šla po ní… a představa toho, jak na tom šíleném tureckém záchodě v těch sněhově čistých jehlách balancuje, byla opravdu bizardní. Tady jsem se nejprve divila zvláštním zvukům zpoza dveří, než se ukázal jejich původ – Balijci primárně nepoužívají toaletní papír, ale umývají se po záchodě vodou (dokonce na to mají přesně určenou ruku, levou máte na hygienu, pravou k jídlu). V horším případě jim poslouží kyblík, v lepším hadice natažená přímo vedle mísy. To si pak na dlažbě pěkně počvachtáte! No, i to k cestování patří, co si budeme povídat.


Náš výlet do hlavního města se blížil ke konci, snad už jen jediné varování – oproti Seminyaku (a předpokládám taky Legianu a Kutě), které turisty doslova praskají ve švech, nebyla v Denpasaru po setmění jediná bílá duše. Tomu taky odpovídal počet taxíků. A jelikož na Bali s existencí pouličního veřejného osvětlení rozhodně nepočítejte, je vrcholná zábava štrádovat si to při pátrání po odvozu dva kilometry v úplné tmě po absolutně rozšrotovaných chodnících (s tím naopak určitě počítejte… a ujistěte se, že vám pojišťovna proplatí zlomenou nohu).

- A kam že to vlastně chcete hodit?
- Bintang supermarket.
- Aaaa Bintang!

Takže tak. Další den nabitý k prasknutí byl za námi. Příště se už dozvíte něco o opravdových top/must see lokalitách z předních stran Lonely planet a taky o tom, jak jsme málem pošli na ,,Bali belly.“

0 komentářů:

Jak jsme překonali teroristy a zabydleli se na Bali

11.11.16 T&T 0 Comments


CESTA | SEZNÁMENÍ S BALI | PRVNÍ DOJMY ZE SEMINYAKU |

Život už to tak chce, dopřát nám trochu toho neplánovaného adrenalinu. Když se blížil náš odlet na Bali, objevily se poplašné zprávy o zemětřesení na Lomboku a následných obřích vlnách, které smetly pobřežní restaurace a dokonce několik turistů. Pokud máte alespoň malou představu o vzhledu denpasarského letiště (alis nudle začínající a končící v moři), chápete naše znepokojení. Ale co, mávli jsme rukou. Zrovna tak jsem se smála a obracela oči v sloup, když se kamarádi vyptávali na teroristy a imigranty.

Celá natěšená naposledy zkontroluju zprávy, než ulehnu ke krátkému spánku, který mě dělí od ranní cesty vlakem do Budapešti. Asi nikdy nezapomenu na ten šok, když jako první titulek naběhla zpráva o teroristickém útoku na istanbulském letišti – přesně tom, na kterém jsme se měli za nějaký půl den nacházet. S každým obnovením naskakoval vyšší a vyšší údaj o počtu mrtvých, zkolabovaly webovky letiště i společnosti Turkish Airlines. Tu noc jsem snad nezamhouřila oko. Ale co nám zbývalo? V 6 ráno už jsme nasedali do vlaku a neměli ani nejmenší tušení, co se bude dít. Vyrazili jsme slepě do cizího státu a doufali, že se z něj dostaneme dál. Na budapešťském letišti jsme zjistili, že ranní i večerní spoj do Istanbulu byl zrušen a jako zázrakem náš odpolední zůstává. Aleluja! Nadšení povadlo, když se zpoždění natáhlo na hodinu a půl, tedy čas, který jsme měli na přestup. Nikdo nám nedokázal poodhalit situaci na Atatürkovi, panoval tam prostě a jednoduše zmatek. Trochu jsme se uklidňovali faktem, že do Kuala Lumpur se dostaneme, prostě by nás posadili na následující spoj, ale samostatně koupený přesun na Bali od AirAsia by byl fuč.

Nikdy jsem snad v letadle nebyla tak zkamenělá a politá ledovým potem. Když jsme dosedli na plochu istanbulského letiště, trvalo snad hodiny, než přistavěli schodiště a autobus s námi vymetl i ty nejzapadlejší uličky, než jsme z něj málem za jízdy vyskočili do haly. Na ceduli departures nemělo letadlo do KL žádné zpoždění a zbývalo 15minut do odletu. Sprint! Úplně jako scéna z filmu (taky všichni vidíte McCallisterovi ze Sám doma?), ale klidně bych si ji už neopakovala, děkuju. Na gate to zelo prázdnotou, ale byli tam ještě zaměstnanci letiště a pustili nás dál.

Vítězství! Nasedli jsme do přistavěného autobusku, kde bylo dalších asi deset lidí. Rekord na 500m v trysku, který jsme rozhodně pokořili, trošku ztratil na hodnotě, když jsme další hodinu seděli v tom samém autobuse a nehnuli se z místa. No, hlavně že vyšší cíl byl dosažen a nám se podařilo odletět do Kuala Lumpur. Stejně tak rodičům, kteří ten den zrovna jako my přes Istanbul putovali do Tokia. O našem rozpoložení svědčí i fakt, že do příletu na Bali nemáme snad jedinou fotku.

Poučení pro příště – Istanbul už raději ne-e.

Let z Istanbulu do Kuala Lumpur trval necelých 11hodin. Na jednu stranu obrovská úleva a blaho (,,teď už se nic horšího stát nemůže“), na druhou stranu pořád podivná tíseň a strach. Chtěla jsem být už nohama pevně na zemi a to v cílové destinaci, prosím pěkně.

V Kuala Lumpur naštěstí proběhlo radostné shledání s našimi zavazadly. Tedy potom, co jsme k pásu s vyloženými kufry dojeli místním vláčkem – letiště KLIA je opravdu obrovské. Air Asia létá z terminálu KLIA2, který náleží víceméně nízkonákladovkám. Na přesun vláčkem se musí kupovat jízdenka a stála kolem 2RM, což je asi 10Kč. Na terminálu jsme se poctivě odbavili s vytisknutými cedulkami na batohy, které vám AirAsia podstrčí při online check-inu – slečna na přepážce na nás hleděla jako zjara, evidentně to bylo zbytečné (no jo, já poctivka). Trochu jsme podcenili frontu na gate a další průchod imigračním – na to si v Kuala Lumpur nejspíš potrpí, tolikrát jsem otisk prstů snad ještě nedávala.

AirAsia nemělo žádné zpoždění a letadlo vypadalo úplně normálně, stejně tak servis. Předplatili jsme si k jídlu jednoduchý kuřecí wrap, který mi sice svou pálivostí znecitlivěl ústa po zbytek cesty, ale zasytil. Tentokrát jsme si už vybrali sedadla u okýnka – přece jen pozorovat oceán a indonéské ostrovy, to už za to stálo! Po třech hodinách, rozlámaní z tak dlouhé a psychicky náročné cesty, jsme se snášeli přímo na vodní hladinu. Ne, na poslední chvíli tam fakt byla dráha, uf! Letiště Ngurah Rai je prostě zážitek.

Po takové pouti jsme opravdu ocenili, že jsme si dopředu smluvili přes internet řidiče. Dav stejně vypadajících tmavších chlapíků, kteří jeden přes druhého lákali do svého taxíku, jsme tak mohli ignorovat. Náš řidič sice chudák vůbec netušil, kde máme hotel (jak se později ukázalo, snad nikdo nejezdí s GPS a je jim úplně jedno, že nic neví – taková navigátorská samoobsluha), ale naše offline mapa bohudíky ano.

Honem ubytovat a do vedlejšího supermarketu pro něco k snědku. Vedro, vlhko, houkání aut, hluční veselí opálení lidé, těch dojmů bylo tisíc. A my šťastně padli do postelí. Na Bali!

- cena během našeho pobytu cca 700Kč za pokoj s koupelnou na noc
- zpětně asi nejslabší ubytování z celého pobytu, ale posloužilo nám
- v této turistické části ostrova je obecně horší najít „obyčejné“ levnější ubytování
- skvělá poloha pár minutek chůze k moři a vedle největšího místního supermarketu Bintang (a taky perfektní navigační bod „aaaaa Bintang!“)
- inzerují sice bazén, ale spíš je to taková… teoretická ozdoba/vana
- v ceně je snídaně z klasických místních pokrmů: nasi goreng/mie goreng/případně kontinentální s toasty a džemem
- schované od hluku z ulice, ale dost vlhko (je to ve stíněném dvoře), takže nám nikdy nic neuschnuloProtože jsme přiletěli akorát na noc, poměrně v pohodě jsme vstali, nasnídali se (náš první Nasi Goreng!) a o půl 10 už vyrazili na obhlídku okolí. Seminyak je takové pozvolné pokračování Kuty a Legianu, a i když je vzdálené nechvalně proslulému středobodu australských turistů, pravé Bali to rozhodně není. Potkáváte davy turistů, obchůdky, chrámečky, vše v balijském hávu, ale takové klasické letovisko u moře. Na každém kroku na nás pokřikovali taxikáři, místní totiž neujdou pěšky snad ani deset metrů a chůzi se hrozně diví. Dost s respektem jsme sledovali místní provoz a raději se nesnažili myslet na to, že v něm brzo budeme na skútru kličkovat. Pokud ovšem odbočíte z hlavní turistické třídy, najednou se ztratíte ve změti maličkých uliček, kde přestanete mít přehled o tom, co je cesta do něčího domu a co je veřejný prostor. Zrovna tak jsme ztráceli ponětí o tom, která budova je chrám a která je normální obydlí – později jsme se v průvodci dočetli něco víc o principu stavění balijských domů a také o jejich rodinných oltářích.

Nedalo nám to a po krátké obchůzce se vydali na pláž. Seminyak beach je obrovský kus rozpáleného písku, kde prakticky nenajdete stín a lehátka se slunečníky jsou celkem velký business, ale stejně je nádhera se po něm procházet, míjet surfaře a dívat se, jak sjíždí vlny. Ty byly opravdu mohutné a přicházely jedna za druhou, bez vteřiny přestávky – opravdu si neumím představit, že by se tu chtěly koupat rodiny s dětmi. Při promenádě jsme míjeli ty drahé plážové hotely, kde všichni hosté v podstatě leželi u hotelového bazénu a na rozbouřený oceán se jenom dívali. Pokud neinvestujete do lehátka se slunečníkem, ručník si můžete roztáhnout pouze na holém kusu písku - Seminyak beach a stín se moc nekamarádí. Pro nás coby ředitele vápenky to nebylo úplně ideální, ostatně balijské vedro člověk tak jako tak nevydrží moc dlouho (stačilo vyjít z hotelu a do deseti minut jste všechno propotili).
Později jsme se ptali místních a na této straně ostrova, která je otevřená, prostě vlny jsou a budou – pokud nejste surfaři, trochu se tu vyblbnete, ale určitě tu nehledejte relaxační plavání tam a zpět.

Na oběd jsme museli odbočit trochu bokem, abychom se dostali pryč od předražených plážových podniků, a rozjeli celodovolenkovou lásku k místním džusům – na ty si člověk okamžitě zvykne, stojí klidně kolem 30 korun a vyberete si od mangového přes papájový po dračí ovoce. Odpoledne se lehce rozpršelo, ale legrační bylo, že si toho snad nikdo vůbec nevšiml. Všichni pokračovali stejným tempem dál, žádné deštníky, nic. Holt když žijete v tropech, deštík v létě je fajnová věc.
V jídelním lístku se v drtivém počtu restaurací připočítává k cenám jakási státní daň, která se všude liší. Většinou byla napsaná na samém konci lístku nebo ve spodní části jednotlivých stran, ale občas byla i skrytá. Některé podniky si také účtují další přirážku za obsluhu, pozor na to!

Neodolali jsme a později odpoledne se ještě jednou vydali na Seminyak beach. S příchodem večera místní obchodníci zručně poklidili lehátka a vystřídali je velikými tvarovatelnými vaky na sezení. Celá pláž se proměnila v jednu obrovskou letní zahrádku pro nespočet plážových restaurací. Byl to neuvěřitelně krásný pohled, doplněný sluncem zapadajícím nad mořskou hladinou. Evidentně si toho byli dobře vědomí i místní, protože během vycházky jsme minuli minimálně tři páry s fotografy, které se na písku nakrucovali v obřích plesových šatech a obleku a fotili nejspíš nějaké zásnubní portréty.

K večeři jsme se zastavili v prvním opravdu ryze místním warungu – symbolem pro zastavení se stalo (a prakticky zůstalo po celou dobu dovolené) velké množství místních i bělochů, kteří netrpělivě stáli frontu na volný stůl. Vždycky lepší než jít do prázdného, mrtvého podniku! Už zde se ukázalo, že kromě sladkého ovoce se na Bali prostě nedočkám normálního dezertu (jaký já jsem kavárenský dortíkový typ!). Palačinky s čokoládou a cheese, taková neškodná jasná kombinace. Tak nějak se ale moje představa ricotty nebo něčeho podobného dost minula s představou balijské kuchařky, která mi na palačince, kde byl z čokoládové polevy vyrobený smajlík, donesla cosi jako úplně normální nastrouhaný eidam. Řeknu vám, dost divná chuť :D při pozdějších pokusech a obhlídkách jsem zjistila, že sýr se sladkými věcmi jim přijde úplně normální.

Poslední aktivitou večera se stalo vybírání peněz. Náš sousedící supermarket Bintang byl na to exkluzivní flek – nabízel hned několik budek s bankomaty (něco jako naše staré telefonní budky, jen v nich je místo telefonního aparátu bankomat a klimatizace – občas jsme měli pocit, že vstupujeme do mrazáku a výběr nepřežijeme živí). Takováto místa jako markety, lékárny, nebo ideálně malé pobočky banky jsou nejlepším bodem pro vybírání peněz, většinou je totiž vedle sebe spousta různých druhů bank a je to bezpečnější. Kolikrát se nám stalo, že jsme přebíhali z jednoho bankomatu do druhého! Někde chtěli speciální poplatek navíc, někde vydávali jen maličký obnos, v jednom dokonce došly peníze :D zásadním faktorem byl tedy vydávaný obnos. Jelikož platíte své domácí bance poplatek za výběr v cizí zemi, je hloupost zbytečně navštěvovat bankomat několikrát. Výše se lišila od 500 000 rupií až po 3 miliony, většinou se ale pohybovala kolem milionu – což po přepočtu zase takové závratné bohatství není. Nejhorší zradou je ale to, že nejvyšší indonéská bankovka je 100 000 rupií. Slovy sto tisíc. Promrskejte matiku a přepočítejte si, kolik to dělá bankovek při výběru tří milionů. No, vezměte si velkou peněženku (a nejlépe nějakou starou, protože peníze dost smrdí!). Nám se také osvědčilo mít ještě jednu menší peněženku bokem – není úplně dobré vystavovat všechno svoje jmění, stejně tak ukazovat policii vysoké bankovky místo výmluvy, že máte pár posledních rupií. Vždycky jsme sesbírali veškeré drobné tisícovky a uložili je bokem. Samozřejmě se také nenechte zmást nulami a pořádně sledujte, co platíte a kolik vám vrací, na tyto triky hodně upozorňoval průvodce, ale nám se to nikdy nestalo. Naopak nám asi dvakrát zmateně vraceli u pokladny bankovky, když jsme se přece jen přehlédli a místo deseti tisíc jim vehementně strkali sto tisíc. A poslední trik – v době našeho pohybu se kurz pohyboval zhruba 1000IDR = 1.8Kč, velmi zjednodušeně jsme tedy od všech cen mazali tři poslední nuly a násobili je dvěma (tedy například 50 000 za oběd byla stovka, s rezervou).

Tolik tedy k prvním okamžikům na úžasném ostrově Bali. Ten den jsme šli spát plni napětí, protože dalšího rána nás čekalo vysněné dobrodružství – první životní surfování! O našich úspěších a neúspěších ale až v příštím článku, ať se máte na co těšit. 

0 komentářů: