Jak jsme se přece jen nezabili na motorce (a ani na slonovi)

POPRVÉ NA SKÚTRU | RÝŽOVÉ TERASY TEGALALANG | SLONÍ PARK TARO | GUNUNG KAWI | GOA GAJAH 

Poté, co jsme posnídali palačinky servírované na palmových listech, jsme se stali hlavním snídaňovým soustem pro skupinu pobavených místních. Syn majitele ubytování nám totiž pod drobnohledem čumilů ukazoval skútr, který jsme si bázlivým pohledem měřili (půjčení na den 60 000Rp). Evidentně naši nejistotu nezpozoroval, protože nám s chechtáním líčil příhody ostatních neposkvrněných turistů, co na skútru neumějí jezdit, ó hrůza. Ani jsme nedutali. Teď zpětně vlastně vůbec nechápu, že jsme se bez jakéhokoliv dotazu na pojištění nebo obhlížení stroje vrhli do motorkářského dobrodružství! Nasadili jsme si helmy, upocené od tisíců hlav před námi, a tryskem se rozjeli v jedné z bočních uliček. Na jednu stranu jsme se alespoň na chvíli mohli vyhnout extrémnímu provozu na hlavní silnici, na druhou stranu silnička o šířce metr, obehnaná zdí a plná pravoúhlých zatáček, taky nebyla to pravé ořechové. Můžu čestně přiznat, že prvních pár minut bylo naprosto vyhukaných, seděla jsem v totální křeči a Tom musel chytit správný grif, než přestal při rozjíždění tůrovat. Ale ono se to poddá :D Dalších pár překvapení nás potkalo ještě po cestě - jako šok, že nemůžeme nastartovat, přitom skútr jen nikdy nenaskočí s držákem sklopeným dolů, nebo když jsme nemohli dostat klíč do zapalování, protože ho bylo třeba odkrýt speciálním udělátkem. Další problém nastal při pokusu zařadit se z parkoviště do provozu, obzvlášť když stojíte na opačné straně a musíte přejet celý další pruh. Jakmile jsme ale vplynuli, všechno už šlo jako na drátkách. Za celou dobu jsme se nepřipletli do žádné ošemetné situace kromě jedné, kdy jsme na křižovatce museli hodně rychle a nečekaně zabrzdit (že jsem si přitom rozlomila sluneční brýle o Tomovu přilbu, to je věc druhá, ehm). Ale nemusíte se ničeho bát, místní chaos prostě funguje.


Jako první jsme zamířili k rýžovým plantážím Tegalalang, které se nacházely sotva pár desítek minut od centra. Dorazili jsme kolem půl desáté, což muselo být pro ostatní jako půlnoc, jelikož jsme skoro nikoho nepotkali a dokonce i výběrčí parkovného se objevili až po nás. První pohled na terasy nám vzal dech! A to vlastně doslova, protože jsme během pěti minut byli zpocení jako dvě myši. Teplota a především vlhkost na Bali je opravdu šílená už dlouho před polednem. Chvíli nám trvalo, než jsme pochopili, kudy se skrz terasy kavárniček dostat přímo do polí. Tak jako všude jinde zkrátka musíte projít lákadly k utrácení.

Chůze mezi políčky skrývá mnoho nástrah, já si brzy vymáchala botu v bahýnku s rýží. Rozhodně je potřeba se soustředit, kam člověk šlape. Hlavně potom, co spatříte pavouky obrovské jako roztažená dlaň s prsty (aneb slovy místního „néé, ten není smrtelný, to byste měli jen týden oteklou ruku“). Vstup na terasy je zdarma, ale v průběhu vycházky jsme míjeli několik výběrčích stanovišť, takže jsme na jednom z nich pár tisíc rupií přihodili. Terasy jsou opravdu úžasné a dá se v nich ztratit na dobrých pár desítek minut, ale příliš rozlehlé nejsou - z protější strany navíc vidíte obří příjezdové parkoviště s restauračními podniky, proto všichni fotí jen ten jeden oku lahodící výhled.

V navigaci na mobilu jsme obhlédli náš další cíl, Taro elephant park. Už tady se projevilo naše budoucí prokletí. Jakousi záhadou (nebudeme na nikoho ukazovat) jsme kamkoliv vyrazili po naprosto nejpříšernější cestě, která široko daleko existovala, a u vchodu na památky se zjevili z pochybných křovisek přímo naproti hlavnímu příjezdovému bulváru. Ale tak nějak to přimíchávalo do jízdy esenci pořádného dobrodružství - silnice s dírami většími než propast Macocha, šílené sešupy a výjezdy, do kterých jsme se vyškrábali pouze silou vůle a rychlostí pět kilometrů v hodině. Když jsme na chvíli ztratili směr a místní mladík nám radil s výstrahou „silnice tam ale není moc dobrá“, už jsme se jen zkušeně zasmáli. Jízda na motorce se sama o sobě stala jednou z nejkrásnějších vzpomínek na Bali a nikdy bych ji nevyměnila za vození se v autě s řidičem nebo cestovkou. Prodírali jsme se úžasnou džunglí, kličkovali mezi sušící se rýží, míjeli svatební průvody i splašené slepice. Nejprve jsme měli trochu strach nechávat helmy a ostatní věci volně u skútru, ale jak se ukázalo, nikoho to vůbec nezajímá a místní nechávají přes skútr přehozené i oblečení nebo tašky. Na konci dovolené jsme dokonce koketovali s myšlenkou pořídit si skútr i doma v ČR, ale myslím, že by to nebylo ono. K nespoutané tropické výpravě, kdy vám nevadí propocené číro, déšť ani otlačená helma, to neodmyslitelně patří, do našeho předpisy sešněrovaného provozu, kde se principielně bojkotují motorky, už ne. 

Sloní park Taro představoval jednu z mála atrakcí, která se opravdu prodražila. Vstup s jízdou na slonovi čítal necelých 900 000Rp, což je zhruba 1700Kč. Jednou za život jsme to ale vyzkoušet chtěli. Park je samozřejmě zábavným zařízením pro turisty, ale stará se o slony, kteří původně pracovali na Sumatře v dřevařském průmyslu. Ten postupným vytěžením stromů skončil a sloni už neměli žádné využití. Taro park si je proto vzal už před deseti lety do péče a dokonce se jim podařilo odchovat malá slůňata. Jedná se o slony indické, kteří jsou menší než ti afričtí, na rozdíl od nich mají drobné uši a kly rostou pouze samcům. První setkání bylo opravdu nezapomenutelné. Teprve až stojíte přímo vedle nich, uvědomíte si, jak masivní zvíře to je. Do paměti se mi vryl hlavně hmatový vjem, to, jak byla jejich kůže na omak drsná, jak zvláštní dlouhé tvrdé chlupy jim rostly na hlavě. Když jsem si za 50 000Rp koupila balíček zeleniny a větví, kterými jsme je mohli krmit, měla jsem z roztahující se tlamy s dlouhými pysky docela strach!

Zatímco jsme čekali na vyjížďku, sledovali jsme, jak se sloni koupou v jezírku. Nechyběla taky klasická sloní show, ale pokud se vám pohled na slony malující štětcem na plátno příčí, samozřejmě ji můžete vynechat. Když přišla naše chvíle, nasedli jsme na slona z vyvýšené terasy, jinak bychom se na něho nejspíš nevyškrábali. Už dole na zemi jsme sedátka zkoumali, byla připevněná pomocí hadic a gumového pásu, žádné řetězy. Za krkem slona seděl místní ošetřovatel, který nám po celých 20-30 minut vyprávěl o tom, jak to v parku chodí a jak se to se slony vlastně má. Naše slonice se jmenovala Gigi a měla 29 let. Nejstarší slon v parku byl starý 53 let, ale dožívají se prý až osmdesáti, což nás dost překvapilo. Ptali jsme se mimo jiné na sílu slona a prý už ve dvou letech uveze dva lidi, plně vyspělý slon i šest osob. Postupně jsme se skrz malý prales dokolébaly stylem leváááá-duc-pravááá-bác až k jezírku, do kterého slonice zaplula, jako by se nechumelilo. Tak tak jsme zůstali suší! Pak už jsme jí jen poděkovali, pohladili ji a rozesmátí, rozhrkaní se vydali na další cestu.

Hrobky Gunung Kawi jsme minuli naprosto a absolutně. Navigace nás dovedla doprostřed dvorku se slepicemi a prasaty, kde seděla skupina vyjevených místních. Rychle se ovšem chopili příležitosti, jsou to holt kšeftmoni srdcem i duší. Během pěti minut jsme nechali skútr s helmami napospas Balijcům a následovali jednoho pobaveného chlapíka podél ohrad se selátky. Ukázalo se, že bez jeho pomoci bychom tam nejspíš nedorazili ani do dalšího dne. Náhle jsme se zjevili na okraji nekonečného rýžového pole, kde pracovali místní ženy, kolem nás jako draci létali bosé děti (obecně tu vládne obliba chození na boso), zatímco my dva stěží balancovali na úzkých chodníčcích. Cesta to byla nezapomenutelná, přes hráze, rozviklané lávky a haldy kamenů. Do areálu hrobek jsme se dostali (opět) skrytou trasou pro domorodce, naštěstí jsme si ale během odpoledne koupili sarongy coby suvenýr. Náš průvodce byl nejspíš hodně tradiční a pobožný, protože nám přikázal sarong uvázat a i on jeden vykouzlil z kapsy. Se sarongem uvázaným v pase se ale výprava džunglí stala ještě obtížnější. Místňák se jen smál a kouřil jednu cigaretu za druhou. Náhle jsme se vynořili uprostřed hrobek! Tom musel vylézt po nekonečném schodišti až k oficiálnímu vchodu, aby nám koupil lístky (15 000Rp), průvodce byl totiž poctivec. Byli jsme tak oslnění cestou, že samotné hrobky vytesané do skal nás tolik nezaujaly. V podstatě zde totiž nikdy žádné ostatky neležely - jde o deset svatyní sedmimetrové výšky, které mají symbolický charakter. Na jedné straně říčky leží údajně hrobky královské rodiny, na druhé straně hrobky králových konkubín a „méně důležitých královen“. Náš místní průvodce nám ještě předvedl malý vodopád, ve kterém jsme se vyčvachtaly, a pak už jsme šplhali prakticky kolmý útes zpátky k výchozímu bodu. Prý kratší, zato horší cesta :D

Zpět do Ubudu jsme kupodivu dorazili poměrně brzy, proto jsme se rozhodli ještě navštívit jeskyni Goa Gajah, která nám utekla předchozího dne (15 000Rp). Jedná se o malý upravený areál s pozůstatky buddhistického kláštera a očistnými bazénky, nejdůležitějším prvkem je ovšem hinduistická ,,sloní jeskyně.“ Třebaže tomu název napovídá, se skutečným slonem nemá jeskyně nic společného, přízvisko získala podle nedaleké říčky zasvěcené Ganéšovi. Zvenčí zdobily vchod opravdu nádherné rytiny a vytesávané kameny, uvnitř ale v podstatě nic zajímavého nebylo. Prošli jsme si hlavně moc pěkný areál se spoustou schodišť a jezírek v záplavě zeleně, až jsme dorazili do buddhistického chrámu na opačné straně. Stoletý dědoušek/mnich nám mumlavě požehnal, vrazil nám do ruky skleničku s neznámou tekutinou coby přípitek (raději jsme si jen usrkli jen fiktivně) a odkryl na stolečku hromádku sto tisícových bankovek, které měl evidentně nastrčené. No, za květinku za ucho od nás něco málo dostal. 

Teď zpětně můžu objektivně říct, že tento den v okolí Ubudu patřil k nejlepším z celé dovolené. Zpátky v centru jsme se zvlčele posadili do mexické restaurace na obří burritos a enchiladas. No co, bylo potřeba naplnit řádně žaludky, protože nás čekala divoká noc - výstup na sopku Mount Batur!

Kam zajít načerpat cestovatelskou inspiraci

 

Milujeme cestovatelská promítání a vyprávění! Vlastně jsme si oblíbili přednášky obecně, je úžasné poslouchat lidi nabité znalostmi a zkušenostmi, z kterých doslova čiší nadšení pro věc. Pokusila jsem se proto uspořádat přehled brněnských míst, kde se dá na přednášky o neznámých krajích narazit. Ať už vás zajímají konkrétní informace o vaší budoucí dovolené nebo jen sníte o nedosažitelných dálavách, rozhodně doporučuji na nějakou zavítat. Hned!

CESTOVATELSKÉ ČTVRTKY V HUSE NA PROVÁZKU
Kdo by neznal cestovní kancelář Livingstone? Kromě úžasných expedic, které vás zavedou snad do jakéhokoliv koutu světa, na který si vzpomenete, se věnují i organizovaní nejrůznějších výstav a akcí. Jednou z nich jsou jarní přednášky v divadle Husa na Provázku, kde se představuje vždy několik různorodých osobností, které jsou propojeny Rudou Švaříčkem. Pražská obdoba se koná ve středu v Národním muzeu a je dokonce nabitá známými osobnostmi přes herce po hudebníky.

KLUB CESTOVATELŮ BRNO
Brněnský klub cestovatelů spadá pod Hedvábnou stezku - tenhle cestovatelský portál je denním chlebem každého správného objevitele. Loni byl nově zrekonstruován, interiér je opravdu povedený a nabídka exotických zahraničních jídel i dezertů nikdy nezklame. Můžete se tu také začíst do obrovského množství knižních průvodců. A jednou z nejproslulejších záležitostí je určitě jejich Velký hmyzí večer! Pokud zoufale toužíte ochutnat nějaké ty červíky a šváby, šup sem. Promítaní probíhají v komorním sálu „čajovnového“ typu, kam si můžete nechat donést i objednané jídlo a pití. Právě teď můžete navštívit třeba promítání z Nepálu, Aljašky nebo Íránu.

CAFÉ PRÁH
Jedná se o kavárnu hned vedle nákupního centra Vaňkovka, která slouží jako tréninkové prostředí pro lidi s duševním onemocněním. Mají moc pěknou nabídku za fajn ceny, vždycky jsme tu byli spokojení. Především paleta aktivit během celého měsíce je obrovská! Kromě různých divadel a vystoupení se vedle prostoru kavárny nachází sál, v kterém si můžete vyslechnout (většinou zdarma) vyprávění ostatních spolu-dobrodruhů. Program naleznete vždy na facebookových nebo oficiálních stránkách. Teď v březnu je v hledáčku například Peru, Island nebo Izrael. Najdete zde i přednášky od kanceláře Kudrna nebo promítání festivalu Jeden svět.

FESTIVAL GO KAMERA
Každou zimu se po novém roce zaplní výstaviště vůní dálek a neznámých končin, opět pod taktovkou CK Livingstone. Letos se konal od čtvrtka do neděle a nechybělo velké množství promítání, besed, výstav i soutěží. Jedním z hostů jubilejního ročníku byla i legenda Miloslav Stingl! Pokud vás zajímají příběhy skutečných odvážlivců, horolezců a průzkumníků, určitě můžu tuhle akci doporučit.

EXPEDIČNÍ KLUBOVNA
Návštěva expediční klubovny nám prozatím stále proplouvá mezi prsty, ale jejich program na internetu doslova hltáme. Pro možnost účastnit se jejich aktivit se totiž musíte registrovat u obsluhy. Už se ale těšíme na první setkání! Mimo to, že expedice sami pořádají a můžete se na ně přihlásit, přináší samozřejmě i jejich svědectví - a to téměř dennodenně! Mongolsko, Vietnam, Azérbajdžán, Súdán… vzpomeňte si na libovolnou zemi, bude tam.

Další výběr míst není primárně zaměřený na cestovatele, ale i zde naleznete spoustu opravdu zajímavých akcí, které se vyplatí sledovat.

HVĚZDÁRNA A PLANETÁRIUM BRNO
Na brněnské hvězdárně se toho poslední dobou děje spousta! Mimo vědecky zaměřené přednášky o fyzice nebo astronomii se tu a tam náhodně pořádají i ty cestovatelské. V květnu tu vystoupí například všude skloňovaný Ladislav Zibura.

KINO SCALA
V univerzitním kině Scala se tu a tam pár přednášek objeví v rámci jejich cyklu Diáky. Probíhá tu i promítání Expediční kamery nebo festivalu Jeden svět, zajímavou příležitostí jsou i střídající se Dny filmu ze zemí jako Francie nebo Španělsko, během nichž se promítají výhradně tamní záležitosti.

KD RUBÍN
Primárně prostor pro divadelní představení, ale pravidelně se zde konají diashow Jiřího Kolbaby (jeho fotky musíte bezpodmínečně znát!). V dubnu třeba Lucie Radová, opět jedna ze známých českých cestovatelek, představí Srí Lanku.

SÁL BŘETISLAVA BAKALY
Podobně jako u Rubínu se jedná o multifunkční prostor, který pořádá mimo jiné cestovatelské diashow. V blízké době třeba Madagaskar nebo Kubu.

Hurá do divočiny

O OBCHODECH A OBĚTINÁCH | PŘEJEZD DO UBUDU | OPIČÍ PRALES | TANEC KECAK | 

Ještě než jsme se skutečně opustili Seminyak, zastavili jsme se naposledy doplnit zásoby v supermarketu. Nemám tušení, jestli se jmenoval po pivě, nebo pivo podle obchodu, každopádně BINTANG je prostě kult. Narazili jsme na celou sekci s regály plnými dárkových předmětů a polovina chlápků na Bali chodila v nátělníku s obřím nápisem Bintang. My pivaři nejsme, takže jsme ho asi dostatečně neocenili, ale přesto jsme jednu lahev zkusili - v obchodě vyšla na 20 000Rp, v restauracích byla o dost dražší, za alkohol si tu připlatíte. V obchodě jsme objevili velkou spoustu známých věcí zrovna jako totální úchylárny typu - plátky sýru čedar s příchutí pomeranče a podobně. Obecně mléčné výrobky se zdály dražší (jogurty, sýry), milovníkům čokolády by se tu asi nelíbilo. Samozřejmostí je obrovský výběr ovoce včetně druhů, u kterých jsme absolutně netušili název ani původ. Pečivo jako u nás doma rozhodně také nečekejte (český chléb prostě nenajdete nikde na světě), ale kromě obřích zvláštních toastů bez kůrky se v takové „cizácké“ sekci (asi jako u nás v Tescu regál s asijskými potravinami) daly objevit jakési francouzské bagety, něco na způsob croissantů a podobně. Voda tu byla z našeho pobytu nejlevnější, 1.5litrová lahev stála kolem 3 000Rp, což je asi šest korun. V dalších obchodech v jiných částech Bali byla o něco dražší, ale nikdy ne přes 10 000Rp (značky Oasis a Club byly úplně všude a chutnaly normálně).

Nedílnou součástí dovolené na Bali jsou všudypřítomné obětiny. Kromě vchodů do domu a prostředků chodníků je najdete právě i na takových místech jako pokladna v supermarketu nebo na palubní desce auta. Balijci jsou velice zbožní lidé, jejichž život se náboženským rituálům významně podřizuje - jeden místní nám dokonce vyprávěl, že právě proto jsou častými zaměstnanci podniků spíše Jávané, protože Balijec nic pořádného nestihne udělat. Obětiny mají podobu malých mističek z palmových listů, které jsou vyplněné nekonečnou variací drobností, přes květinky (na každém kroku zde vidíte krásnou plumérii), ovoce, vonné tyčinky, sušenky zabalené v obalu… nikdy ovšem nechybí rýže. Tyto obětiny se předkládají nadpřirozeným bytostem a duchům předků, kteří se navracejí domů. Pro dobré bohy se obětiny umisťují na oltáře, naopak pro ty zlé se pokládají na zem. O tento rituál se starají ženy, sami jsme ho nejedenkrát viděli - žena obětinu umístí, zapálí vonnou tyčinku, udělá zvláštní pohyb rukou s pomodlením a pokračuje dál. V podstatě je to nekonečná činnost, často tráví stařečkové celé dny tím, že jen pletou košíčky z palmového listí. Obětina je poté ponechána vlastnímu osudu, což určitě většinu turistů vyloženě vytáčí - pokoušíte se je přeskakovat na chodníku, kličkovat mezi nimi na silnici, potkáváte je seschlé a špinavé na každém kroku. Jednou jsme do nich omylem zaparkovali skútr, což paní domácí přivedlo málem do mdlob a motorku jsme další den našly utopenou v nových obětinkách. Mají ale i hezký konec - tu a tam jsme zahlédli třeba ptáky, kteří se přilétli nakrmit rýží.

Ale zpátky k našemu dni. Vydali jsme se do kanceláře Perama tour, o které jsem se zmiňovala už v článku o přípravách na cestu. Chvíli na nás trochu nechápavě hleděli, asi pro ně byl šok, že někdo požaduje tolik spojů a ještě je má dopředu objednané. Na této přepážce nám vypsali jízdenky na všechny naše budoucí cesty, takže jsme si je pečlivě schovali a posadili se do speciální čekárny. Vše se zdálo poměrně zorganizované a důvěryhodné, takže žádný strach. Jenom doporučuju dorazit včas - na dalších pobočkách jsme viděli, jak trochu zmatkují v počtech cestujících, přistavují nové minibusy a nutí páry a skupinky rozdělit se, což může být nemilé. Brzy nás povolali k nástupu do hybrida mezi autobusem a minibusem, který zhruba z poloviny plný vyrazil bez zpoždění k Ubudu. To nabral až díky klasickým zácpám, ale naštěstí nic strašného - namísto avizované hodiny a půl jsme dorazili za dvě hodinky. Čím více jsme se blížili, tím hezčí se zdála krajina. Ubud byl najednou drobnější, rozmělněný, se spoustou stromů v ulicích. Jaký opak Seminyaku. Sláva!

Zastávka Peramy v Ubudu byla trochu dál od centra, což se i v dalších týdnech ukázalo pravidlem - je to jeden ze zaručených triků, jak natáhnout turisty. Vyhodí vás někde mimo, takže si zmateně zaplatíte další odvoz, ať už přímo od nich nebo od nasmlouvaných taxikářů. My jsme se naštěstí vždycky orientovali podle GPS a jasně věděli, na čem právě jsme. Ten kilometr se většinou ujít dá, jen se nenechat zpanikařit. Po krátké ufuněné vycházce ve vedru jsme i s krosnami stanuli na prahu našeho nového ubytování - Made Arsa homestay.

- cena během pobytu cca 400Kč za pokoj za noc
- rozhodně jedno z našich top ubytování během pobytu, krásně čisto, parádní koupelna
- nejkrásnější snídaně s velkým výběrem
- moc milí sdílní majitelé, od kterých se dozvíte něco o místních zvycích
- možnost pronájmu skůtru
- velice blízko Opičímu pralesu, do klasického centra se musíte projít víc
- nemají bazén, pokud se chcete koupat
- lokalizace je trošičku horší skrz spleť malinkých vnitřních uliček
 Zbývalo nám celé odpoledne a večer, takže jsme se vrhli do prozkoumávání města. Naším prvním cílem byl Monkey forest, tedy ,,obávaný“ opičí prales. Vstup stál v tu dobu 40 000Rp a hned u něj jste se mohli nechat vyděsit tabulemi s pokyny co dělat a co nedělat. Oproti opicím v Uluwatu nám ale nepřišli tak agresivní, možná už jsme si zvykli. Opičí prales je opravdu kousek deštného pralesa, rozhodně ale nečekejte nějakou závratnou divočinu - i tak je to ale moc pěkné místo s mnoha tajemnými a magickými zákoutími plnými soch, jezírek a zavěšených lávek nad říčkami. Pozorovat opice je vlastně fascinující - mnoho z nich sedí a zírá kolem sebe zrovna jako lidi. Divácky nejvděčnější jsou rozhodně mláďata, úplný top jsou ta malinká, která se nesou na břichách samic. Samozřejmostí je výdělek za prodej banánů, ale opět pro vlastní dobro nedoporučuju - opice prostě zaručeně ví, kde je máte, a nepřechytračíte je. Některým lidem se musíte až smát, logicky nechtějí přijít o všechny banány najednou, koupili je přece kvůli perfektním fotkám s opicemi na facebook. Ale pohled na to, jak se o banány přetahují, utíkají a ideálně je ještě schovají do kapes kalhot, kam se začnou opice sápat… Při krátkém odpočinku na lavičce jsme ale uviděli jednoho z hlídačů, kteří obchází areál s praky, jak láká opice na cosi drobného, pravděpodobně kukuřici. Nakonec jsem se po dlouhém váhání osmělila a on mi s úsměvem, úplně zadarmo, nasypal kukuřici do dlaně a ještě mi pomohl vyčkat na malé opičky, které mi nic neudělají (a měl pravdu, jejich tatínek by mě asi rozsedl, jsou to macci!). Byl to opravdu zážitek a nelituju. Uprostřed focení se na mě nečekaně vysápala ještě další! Byly trochu vlhké a špinavé, ale nic, co by se nedalo snést, ani mě nijak nepoškrábaly. Ale úplně sama bych je asi nelákala.


V centru města jsme si ještě prohlédli Ubudský palác, ale pouze zvenčí, protože už zavíral. Obecně jsme město jako takové až tolik neprozkoumali - utkvěly mi především další ohromné díry v chodnících a to, že obchod s největší koncentrací místních lidí byla pouliční prodejna krytů na mobily. Nejspíš nějaká jejich zvláštní obsese. I zde naprosto chybělo veřejné osvětlení. Ubud by měl být mekkou skutečného Bali a tradičního života, většina z domů je propojená s dílnami umělců a jejich prodejničkami, například náš domácí byl řezbář. Jinak jsme bohužel do nějaké hlubší duševní sféry Ubudu nepronikli - centrum města bylo zaplněné hlavně mladými turisty mířícími do baru a slečnami na vysokých podpatcích a s luxusními kabelkami (opravdu obdivuju, jak to na těch rozemletých chodnících a ve vedru zvládaly).

Večer nás ale přece jen čekala jedna ryze tradiční záležitost - již zmiňovaný tanec Kecak (vyslovovaný „kečak“). Jde vlastně o příběh Rámájana, který ani u nás není neznámý, já si ho matně pamatovala ze střední školy (detaily například zde). Jedná se o indický epos o několika jednáních, který popisuje příběh prince Ramy, jeho manželky Sity a zlého opičího krále, a to pomocí úžasných honosných kostýmů, mimiky, gest a především toho nejdůležitějšího - obřího davu desítek polonahých mužských zpěváků, kteří sborově vydávají směs pokřiků, slabik, zvuků a šílených skřeků mísících se se zvláštním falešným monotónním přednesem vypravěče. Bylo to něco naprosto fascinujícího, magického, skoro hypnotického. Kolem nás už se dávno snesla tma a naše pohledy byly upřené pouze na plápolající svíce uprostřed, kolem kterých se tanec a zpěv soustředil. Kecak skončil zhruba za hodinu, ale ještě po něm následoval takzvaný ,,tanec v transu.“ Věděla jsem, co očekávat, viděla jsem takové věci už v televizi, jako ostatně každý, ale povím vám… na živo to bylo něco naprosto odlišného. Většina mužů odešla, ale zhruba polovina sboru zůstala a posadila se na schodiště, zatímco uprostřed parketu bylo rozprostřeno palmové listí a skořápky od kokosových ořechů. Ty byly posléze zapáleny. Muži spustili zvláštní hypnotický zpěv, načež se objevil stařičký pán a začal skrz oheň a rozžhavené šlupky procházet. Naprostá šílenost! Když vše skončilo a on seděl na zemi s úplně černými chodidly zkroucenými pod sebou, cítila jsem se hrozně.

Vše začínalo v 19:30, až se setmělo, ale rozhodně přijďte dřív, protože dobrá místa se plní rychle. Dějiště bylo poměrně vzdálené od centra, šli jsme určitě kolem dvou kilometrů. Vstupenka stála 75 000Rp (cca 150Kč). Nenechte se nalákat množstvím náhodných prodejců, kteří jsou všude v centru a vnucují vám svoje vlastní představení, zrovna tak jako vám můžou prodat špatnou vstupenku. Dost často nás přemlouvali na „ženský“ kecak, ale ten je pouze jakousi novodobou variantou, tak se nenechte zmást.

Takový byl tedy náš kulturní ubudský zážitek. I nás ale čekal podobný křest ohněm - druhého rána totiž nastal den D, kdy jsme poprvé usedli na motorku!

Tam, kde končí skály

CHRÁM ULUWATU | JIMBARAN BAY |

Nebudu slaboch a přiznám, že nás těla po surfování bolela jako ďas, ale objevil se závažnější důvod, proč jsme druhou lekci nakonec zrušili – nechvalně známé „Bali belly“, prostě cestovatelská nevolnost. Nebyli jsme zas tak neopatrní, vodu z kohoutku jsme nepili a nejedli úplně náhodná jídla z ulice, ale přece jen celková změna stravy, množství džusů z místního ovoce omytého obyčejnou vodou… Průvodce tvrdil, že výroba ledu je kontrolovaná a jednou jsme dokonce opravdu viděli kamion, který pytle s ledovými kostkami dovážel, ale i ten mohl být určitě na vině. Neberte to proto na lehkou váhu a raději buďte připravení – ani dvě předchozí návštěvy Číny mě očividně nezocelily. Celá patálie trvala doslova 24 hodin a opravdu nám tak zle snad nikdy nebylo, ale přežili jsme a žehnali rehydratačnímu roztoku.

Cestovní nemoc nám ale překazila několik plánů, i když můžeme rozhodně děkovat, že se nestalo něco mnohem horšího a nemuseli jsme trpět při přejezdech do nového ubytování nebo rušit zakoupené výlety. Vypadlo nám proto z programu objevování prý nejkrásnějších pláží na samém jihu Bali (Padang Padang, Dreamland beach a další) a taky jsme v pudu sebezáchovy jednoznačně zrušili půjčení motorky, s pomocí které jsme se chtěli dopravit na chrám Uluwatu a Tanah Lot. Zpětně musím konstatovat, že nás tohle vlastně zachránilo – první jízdu na motorce jsme kvůli tomu absolvovali v poměrně klidném Ubudu namísto zběsilého hlavního města, kde by to byla vyložená sebevražda. Představte si takovou tu naši typickou špičku před osmou ráno a po čtvrté hodině, kdy všichni putují do práce… a protáhněte ji na celý den, na každou minutu! Šílenost. Jedno z nejlegračnějších povolání, s kterým jsme se za dovolenou setkali, byl „vyjížděč z parkoviště“ – chlápek, který mává červenou tyčkou nebo vlajkou (modlíc se, aby ho nezajeli), a upozorňuje tak všechny ostatní na řidiče, který se pokouší opustit parkoviště a zařadit se do provozu. Rozhodně nejlepší postavení tu pak mají motorkáři, není divu, že skútrů jsou všude desítky a stovky – přesně v této zácpě skútry odvážně odbočí a bez jediného zaváhání auta předjíždí po chodníku pro pěší. Posledním účastníkem provozu jsou psi – na rozdíl od ostatních jsou naprosto stoicky klidní, leží uprostřed cesty a vůbec je nezajímá, že je všichni musí objíždět.

V pondělí po snídani jsme ještě odpočívali, ale už jsme začali spřádat nesmělé plány na odpoledne. Náš poslední den v Seminyaku jsme chtěli aspoň jakžtakž za daných okolností zúročit. Nakonec jsme s pomocí recepční a internetu vybrali Bali Golden Tour, které mělo skvělé recenze a volno na odpolední soukromou tour na Pura Luhur Uluwatu (375 000Rp na osobu). Museli jsme program zredukovat na jeden z vybraných chrámů a tenhle skvost na útesu při západu slunce to zkrátka vyhrál. Řidič naší výpravy nám dokázal, jak na Bali (ne)funguje vnímání času – měl nás vyzvednout o půl čtvrté, ale jaké překvapení, když na nás sotva po půl třetí bušila recepční a my se překvapeně hnali na výlet.

Zhruba po hodině a čtvrt strávené v klasické zácpě jsme se blížili k cíli. Krajina se konečně rozvolnila, poprvé nám z dohledu zmizelo město a místo něho se objevily krávy a lesy.

Vstup do chrámu stál 30 000Rp (cca 60Kč) a bylo povinností se obléct do sarongu. Zatím jsme neměli příležitost koupit si vlastní, takže jsme využili možnosti půjčení a taky hodné paní, která nám ho zavázala, jinak bychom s ním šermovali snad do dneška. Povím vám, obléct si dlouhatánskou sukni z těžké látky je v tom vedru fakt lahůdka! Ale oslnění krásou okolní scenérie jsme na nepříjemné pocity brzy zapomněli. Je dost důležité vědět, že do balijských chrámů je zakázané vstupovat, pokud nejste věřící (hinduista) a smíte se pohybovat pouze po okolí. Mimoto tedy mají zákaz přístupu na posvátnou půdu taky ženy, které právě menstruují, ale upřímně by mě zajímalo, jak to kontrolují :D Abych řekla pravdu, balijské chrámy jako takové mě až tak zásadně neoslovili, možná proto, že zkušenost s čínskými svatyněmi a paláci je prostě neporovnatelná, možná proto, že jako chrám vypadá v podstatě každý lepší dům ve městě. Ale Uluwatu je postaven na tak dokonalém místě, že mu to prominete. Jeho název totiž pochází z ulu, což znamená „konec pevniny“ a watu, slova pro „skálu, kámen“. Obrovská zelená skaliska, o která se hlasitě rozbíjí oceán, a v dálce nad vodou zapadá slunce. Můžete si přát něco víc? Vlastně můžete – aby zmizely všechny místní opice. Myslím, že kdo se někdy plánoval vydat na Bali nebo obecně tímto směrem, přečetl si už příběhů o opičácích dost a dost. Říkám vám, věřte tomu. Dokážou se dost nepozorovaně vyplížit z lesíků podél stezky a najednou vám ukradnou čepici/brýle/lahev vody/doplň-si. Lahev umí dokonce odšroubovat a napít se z ní. Četla jsem dokonce informaci o tom, že opice ukradené cennosti dealují s lidmi za jídlo, ale to mi už připadá jako velké scifi. Kdo ví! Buďte pořád ve střehu, hlavně pokud fotíte a nevnímáte svět kolem sebe. Když jednomu chlapíkovi před námi sebrala sluneční brýle, aktivně po loupežníkovi chmátl a měli jste vidět ten zuřivý výraz a vyceněné tesáky! To fakt riskovat nechcete.

V chrámu Uluwatu je taky možnost zhlédnout tradiční tanec kecak, ale ten jsme plánovali navštívit až v Ubudu a navíc jsme raději pozorovali západ slunce u skaliska s chrámem, než pódium se zaplacenými tanečníky. Jakmile ta báječná přírodní podívaná skončila (slunce na Bali zapadá dost brzy, už kolem šesté, takže vám to výrazně zkrátí čas na denní objevování ostrova), vypátrali jsme našeho řidiče a nechali se odvézt na Jimbaran bay. Rybí restaurace na pobřeží jsou totiž věhlasná záležitost a kamarádka, která tu už na jaře dovolenkovala, mi to doporučila jako jeden z nejlepších zážitků. Mysleli jsme si, že si restaurace sami obejdeme a pak se nějak rozhodneme, ale to by nesměli být všichni Balijci takoví profi obchodníci – řidič nás vysadil přímo do nějakého nasmlouvaného podniku. Ale co, stejně vypadaly všechny jeden vedle druhého úplně stejně. Nechtěli jsme si objednávat nic opulentního, takže jsme si vybrali rybu s názvem Red Snapper a Tom si u pultu sám ukázal na jednu, kterou nám posléze připravili. Posadili jsme se ke stolu na pláži, bosá chodidla zabořená v písku, moře šplouchalo asi tři metry před námi, na pódiu Balijky tančily legong a po chvilce začal v dálce vybuchovat ohňostroj. Opravdu night to remember.

Náš pobyt v Seminyaku jsme zakončili opravdu kouzelnou atmosférou, která nechala zapomenout na jakoukoliv nesnázi. Do postelí jsme ale uléhali s pocity zvědavosti a očekávání, jaké asi bude zítřejší stěhování. A kam? No přece do Ubudu! Rýžové plantáže, těšte se na nás!

One, two, three, surf!

SURFOVÁNÍ | DENPASAR - BALI ART FESTIVAL |

Po brzkém sobotním vstávání následovala výprava na pláž, tentokrát ale za trochu jiným cílem – surfování! Už doma jsme stoprocentně věděli, že si tuhle aktivitu chceme vyzkoušet, Bali je jednou z top destinací pro surfaře a na každé internetové stránce i v průvodcích najdete informace o nejlepších spotech, nejlepších surfařských školách a dalším. My vybírali dopředu z pohodlí domova – věděli jsme, že půjčovat si naslepo prkno je hloupost, zrovna tak jsme nechtěli nějakého náhodného pouličního kluka, který se nám bude chvíli věnovat, i když podle cestopisů to lidé využívají často. Ve středisku moudrosti všech cestovatelů (čti Tripadvisor) jsme podle recenzí vybrali Santai Surf School. 
A rozhodně jsme nešlápli vedle, právě naopak!
- nemají internetové stránky, pouze FB, kde vám na dotaz zašlou info a ceník
- nabízí polo-soukromé (1 instruktor na 2-3lidi) nebo dražší privátní lekce (jeden na jednoho)
- můžete si vybrat ze dvou levelů, začátečník nebo trochu dražší pokročilý
- jedna začátečnická polo-soukromá lekce nás stála 400 000IDR, což je cca 750Kč
- v ceně je logicky půjčovné surfu, rashvest (speciální tričko s UV filtrem proti poškrabání), voda
- navíc si za 200 000IDR (necelých 400) můžete pořídit set fotografií
Santai Surf School vlastní ostřílený balijský surfař Gede a jeho anglická manželka Henney, která s námi komunikovala v mailu a potkali jsme ji ještě den před lekcí, kdy jsme se zastavili na vycházce a připomenuli se. Čas surfování zasílají mailem s krátkým předstihem, podmínky se samozřejmě každou chvíli mění a my se skoro do poslední vteřiny strachovali, jestli kvůli onomu zemětřesení a velikým vlnám vůbec bude možnost na surf vlézt. Naštěstí byla, a to hned na devátou ráno, protože takto časně je moře k začátečníkům nejpřívětivější.

Stanoviště Santai Surf School bylo přímo na Seminyak Beach, co by kamenem dohodil od našeho hotelu, takže se nám úplnou náhodou povedl parádní kauf. Hned jsme se seznámili se zbytkem skupinky, což byly dvě slečny z Ameriky, celkem jsme tedy byli pouze čtyři na dva instruktory. Perfektní! Navlékli jsme se do super upnutých speciálních trik, hodili po nás očkem kvůli přeměření na správnou velikost surfu, a už jsme byli ponoření do detailní instruktáže na břehu.

O surfování jsme nevěděli zhola nic, dokonce jsme ani dopředu nestudovali žádná videa na youtube (to je co říct, protože Tom se podle zázračného youtube naučil řídit skútr). Neměla jsem nejmenší tušení, že na spodní straně se nachází nějaké ploutve, které surf kormidlují. Vysvětlili nám, kde je nos-střed-ocas (a jak došlápnutím na něj můžete zrychlovat), a upozornili třeba na to, že se nikdy nemáte při padání ze surfu odrážet (už tak jste na začátku v celkem mělké vodě a stejně jsem si nabila záda, i když jsem jen přirozeně plachtila dolů). Nejdůležitější bylo ale postavení se, takzvaný ,,pop up“. Technik je samozřejmě spousta, ale lehce vám přiblížím tu naši – byla opravdu účinná, protože se nám to všem velmi brzo povedlo a několikrát jsme vlnu sjeli, než lekce skončila. Podle recenzí na Tripadvisoru to fakt není pravidlem! Všichni tam kluky ze Santai Surf za jejich přístup chválili. Ještě než jsme začali zvednutí zkoušet, postavili jsme se do řady a instruktor do jednoho po druhém zezadu šťouchnul – podle toho, na kterou nohu jsme při přepadnutí dopadali, určil naši „hlavní“ nohu.

Pop up se skládal ze čtyř kroků – v základní pozici ležíte na břiše a palce na nohou vám musí končit správně na ocasu prkna. Dlaně máte položené na prkně v úrovni prsou. V prvním kroku napnete ruce a zvednete horní polovinu těla. V druhém kroku zvednete celé tělo, takže se dostanete do kliku. Při třetím kroku vystrčíte ,,zadní“ nohu, pro všechny to zrovna byla levá. A poslední krok znamená, že předsunete i druhou nohu, jste v podřepu, z něho se narovnáte a jedete. Profíci samozřejmě dělají tyto dva kroky dohromady, prostě se zvednou na pažích a pak vyskočí, ale tahle rozložená pomalejší technika fungovala parádně. Rozpažit ruce, chodidla nemít natočená ve směru surfu, ale do kolmice k ose, nezaklánět se, přidřepnout kvůli těžišti. Tadá! Možností je také při pop-upu kleknout, což nám ale moc nedoporučovali, prý to působí jednodušeji, ale vlastně si to ztížíme. Zásadní věcí je taky chodidla dostatečně „předstrčit“, když se zvedáte z pozice vleže – ze začátku se mi často stávalo, že jsem se postavila až na ocase prkna a během další sekundy jsem spadla dozadu do vody, protože to není jeho stabilní plocha. (video návod - 2:26 back foot pop-up technique)

Povím vám, ve vodě je to jiný šálek kávy. I když jsem při demonstraci desetkrát pop-up zkusila, a to naprosto bez chyby, na rozbouřeném oceánu s tisícem dalších dojmů si to člověk musel pořádně ujasnit, aby kroky nepopletl a následovaly správně za sebou. Do toho všeho se vám motá lano upevněné na noze. Na Seminyak beach to navíc bylo ztížené podmínkami oceánu – žádné pluju si a čekám, až přijde ta správná vlna, pohoda klídek tabáček. Valila se na nás jedna obří vlna za druhou, bez jediné sekundy přestávky. Umíráte už během toho, než se vám vůbec podaří se dobrodit na místo dál od břehu, kde má smysl lézt na surf. Takže sjedete vlnu – pět minut se pokoušíte jít zpátky do vody, smete vás to ke břehu, dál jdete do vody – naskočit, zvednout se, jet a znova. Byla to opravdu makačka, na konci nás oba dva už pekelně bolelo tělo, hlavně paže, na kterých zvedáte svou váhu. Na vlnu nesmíte čekat staticky, musíte být v pohybu, takže nás začátečníky odráželi instruktoři a říkali nám, kdy je ta správná chvíle na zvednutí, ke konci už Tom sám rukama pádloval a naskakoval jedna radost. V polovině jsme naštěstí měli pauzu, chvíli si odpočinuli na břehu a napili se z lahví vody, které nám zajistili. Na jednu stranu šílená únava, na druhou stranu adrenalin a chuť pokračovat.

(surfovací komiks beze slov)

Po konci dvouhodinové lekce jsme se belhali z vody a jako mrtvolky za sebou táhli těžká prkna. Surfování bez trička si opravdu neumím představit, odkrytá stehna jsem měla celá červená a poškrábaná. Prkno navíc mělo takový gumový hrubý povrch, takže jsem si o něj rozedrala ruce a dokonce měla puchýře, které mně a druhé Američance zalepovali! Prý je to dost obvyklé, ale časem to zmizí :D no, snad jednou budu surfařský machr. Zatím jsme se plazili zpátky na ubytování, ale rozhodně převládalo nadšení.


V hotelu jsme na chvíli odpadli, ale nebyl čas ztrácet čas. Vydali jsme se na oběd do včerejšího warungu a potom si u nás na recepci zařídili taxíka do centra města. Měli jsme totiž štěstí na ten správný měsíc (zhruba polovina června až července), kdy na Bali probíhal Bali Art festival. Je to akce, kdy celé Bali žije divadlem, tancem, hudbou, uměním. Soubory ze všech koutů ostrova přijíždějí předvádět svůj talent a secvičená představení. Na internetu jsem nikde nedokázala najít program, až slečna z recepce ho vylovila na nějakých místních webovkách, ale stejně jsme se vydali víceméně na slepo.

Teď by příslušelo napsat pár řádků o balijských taxících, nebo lépe řečeno TAKSI. Všechna auta taxi jsou modrá a mají nápis ,,taksi“ na dveřích a malou bílou cedulku na střeše, určitě je nepřehlédnete (občas nám to přišlo jako 90% aut na ulici). Na Bali je jedna osvědčená značka taxíků, a to Blue Bird taxi, která je všeobecně doporučovaná na internetu a v průvodcích. Jako značku mají, překvapivě, logo ptáka. To by ale nebyli vychytralí Balijci, aby jakákoliv a každá úplně jiná značka taxíku měla prakticky totožný obrázek – prostě musíme zmást turistu a vyrýžovat nějaké peníze. Blue Bird taxi má totiž taxametr a jasně danou cenu, vycházelo to tuším 7000IDR na kilometr plus zhruba 5000IDR nástupní taxa. I tak musíte zkontrolovat, jestli ho opravdu zapnul. Bohužel jednou se nám v nestřeženém okamžiku podařilo odchytit takzvané „letištní taxi“, které je dvojčetem. Fixní cena je potom hrůzostrašných 100 000IDR, i když jsme ujeli snad pouhé dva kilometry. Ani s Blue Bird taxi to ale nemusíte vyhrát, cestou do Denpasar Art center jsme vše sledovali na GPS v mobilu a bylo nám jaksi divné, že jede šílenou oklikou, ale co chcete řidiči říct? Za cestu tam jsme platili 145 000IDR, za cestu zpátky přímou cestou už jenom 70 000IDR, a to i s dýškem. Obecně jsme se taxíkům spíš vyhýbali, na podobné kontrolování a smlouvání moc nemám nervy.

Denpasar Art center byl takový komplex chrámečků, sošek, pódií, a taky miliardy a ještě víc místních, mezi kterými jsme zářili bělobou na sto honů. Opravdu, za celé odpoledne jsme minuli maximálně tři další turisty. Chvíli jsme tápali, kde se všechna ta pódia s krkolomnými názvy nachází, ale ochotní hlídači nás zavedli na místo představení, které začínalo v pět hodin. Posadili jsme se na trávu a sledovali šrumec kolem nás, početné rodiny s nakoupenými haldami jídla. Každý si vždycky sundal pantofle, úhledně je seřadil vedle sebe a pak se na ně posadil. Vystoupení, které jsme měli to štěstí zhlédnout, začínalo průvodem herců v úžasných maskách a tradičních oděvech. Bylo to něco opravdu nádherného, neobvyklého, bohatého a barevného. Později jsme při procházce viděli, jak se ženy navzájem líčí a vyčesávají si pečlivě vlasy.
Naše představení zrovna komediálně předvádělo něco o vztazích mužů a žen, místní doslova řičeli smíchy, my bohužel neporozuměli ani ťuk, ale stejně to bylo parádní. Mezi scénami s dialogy tančily ženy takzvaný legong – původní tanec z Bali, který je založený na zvláštních pohybech chodidel a gestech rukou, především ale na mimice a trochu legračních vytřeštěných očích. Pokud chcete vidět něco opravdu místního a tradičního, určitě si ho nenechte ujít! Do toho všeho hrál gamelan, nejdůležitější nástroj pro balijskou hudbu. Zní trošku jako nějaká zvonkohra, xylofon, ale tak zvláštně, občas falešně, hrozně psychedelicky a táhavě. Naprosto autentickou představu získáte po spuštění tohoto videa (ideální pro hodinku meditace).

V Denpasar Art center jsem taky poprvé navštívila ryze místní toaletu. Po všech absolvovaných cestách mě hned tak něco nepřekvapí, nikdy nezapomenu na jedno čínské WC – přede mnou naprosto nádherná Číňanka v šatech a bílých jehlách, celou dobu ve frontě jsem ji obdivovala. Potom opustila kabinku, já šla po ní… a představa toho, jak na tom šíleném tureckém záchodě v těch sněhově čistých jehlách balancuje, byla opravdu bizardní. Tady jsem se nejprve divila zvláštním zvukům zpoza dveří, než se ukázal jejich původ – Balijci primárně nepoužívají toaletní papír, ale umývají se po záchodě vodou (dokonce na to mají přesně určenou ruku, levou máte na hygienu, pravou k jídlu). V horším případě jim poslouží kyblík, v lepším hadice natažená přímo vedle mísy. To si pak na dlažbě pěkně počvachtáte! No, i to k cestování patří, co si budeme povídat.


Náš výlet do hlavního města se blížil ke konci, snad už jen jediné varování – oproti Seminyaku (a předpokládám taky Legianu a Kutě), které turisty doslova praskají ve švech, nebyla v Denpasaru po setmění jediná bílá duše. Tomu taky odpovídal počet taxíků. A jelikož na Bali s existencí pouličního veřejného osvětlení rozhodně nepočítejte, je vrcholná zábava štrádovat si to při pátrání po odvozu dva kilometry v úplné tmě po absolutně rozšrotovaných chodnících (s tím naopak určitě počítejte… a ujistěte se, že vám pojišťovna proplatí zlomenou nohu).

- A kam že to vlastně chcete hodit?
- Bintang supermarket.
- Aaaa Bintang!

Takže tak. Další den nabitý k prasknutí byl za námi. Příště se už dozvíte něco o opravdových top/must see lokalitách z předních stran Lonely planet a taky o tom, jak jsme málem pošli na ,,Bali belly.“

Jak jsme překonali teroristy a zabydleli se na Bali


CESTA | SEZNÁMENÍ S BALI | PRVNÍ DOJMY ZE SEMINYAKU |

Život už to tak chce, dopřát nám trochu toho neplánovaného adrenalinu. Když se blížil náš odlet na Bali, objevily se poplašné zprávy o zemětřesení na Lomboku a následných obřích vlnách, které smetly pobřežní restaurace a dokonce několik turistů. Pokud máte alespoň malou představu o vzhledu denpasarského letiště (alis nudle začínající a končící v moři), chápete naše znepokojení. Ale co, mávli jsme rukou. Zrovna tak jsem se smála a obracela oči v sloup, když se kamarádi vyptávali na teroristy a imigranty.

Celá natěšená naposledy zkontroluju zprávy, než ulehnu ke krátkému spánku, který mě dělí od ranní cesty vlakem do Budapešti. Asi nikdy nezapomenu na ten šok, když jako první titulek naběhla zpráva o teroristickém útoku na istanbulském letišti – přesně tom, na kterém jsme se měli za nějaký půl den nacházet. S každým obnovením naskakoval vyšší a vyšší údaj o počtu mrtvých, zkolabovaly webovky letiště i společnosti Turkish Airlines. Tu noc jsem snad nezamhouřila oko. Ale co nám zbývalo? V 6 ráno už jsme nasedali do vlaku a neměli ani nejmenší tušení, co se bude dít. Vyrazili jsme slepě do cizího státu a doufali, že se z něj dostaneme dál. Na budapešťském letišti jsme zjistili, že ranní i večerní spoj do Istanbulu byl zrušen a jako zázrakem náš odpolední zůstává. Aleluja! Nadšení povadlo, když se zpoždění natáhlo na hodinu a půl, tedy čas, který jsme měli na přestup. Nikdo nám nedokázal poodhalit situaci na Atatürkovi, panoval tam prostě a jednoduše zmatek. Trochu jsme se uklidňovali faktem, že do Kuala Lumpur se dostaneme, prostě by nás posadili na následující spoj, ale samostatně koupený přesun na Bali od AirAsia by byl fuč.

Nikdy jsem snad v letadle nebyla tak zkamenělá a politá ledovým potem. Když jsme dosedli na plochu istanbulského letiště, trvalo snad hodiny, než přistavěli schodiště a autobus s námi vymetl i ty nejzapadlejší uličky, než jsme z něj málem za jízdy vyskočili do haly. Na ceduli departures nemělo letadlo do KL žádné zpoždění a zbývalo 15minut do odletu. Sprint! Úplně jako scéna z filmu (taky všichni vidíte McCallisterovi ze Sám doma?), ale klidně bych si ji už neopakovala, děkuju. Na gate to zelo prázdnotou, ale byli tam ještě zaměstnanci letiště a pustili nás dál.

Vítězství! Nasedli jsme do přistavěného autobusku, kde bylo dalších asi deset lidí. Rekord na 500m v trysku, který jsme rozhodně pokořili, trošku ztratil na hodnotě, když jsme další hodinu seděli v tom samém autobuse a nehnuli se z místa. No, hlavně že vyšší cíl byl dosažen a nám se podařilo odletět do Kuala Lumpur. Stejně tak rodičům, kteří ten den zrovna jako my přes Istanbul putovali do Tokia. O našem rozpoložení svědčí i fakt, že do příletu na Bali nemáme snad jedinou fotku.

Poučení pro příště – Istanbul už raději ne-e.

Let z Istanbulu do Kuala Lumpur trval necelých 11hodin. Na jednu stranu obrovská úleva a blaho (,,teď už se nic horšího stát nemůže“), na druhou stranu pořád podivná tíseň a strach. Chtěla jsem být už nohama pevně na zemi a to v cílové destinaci, prosím pěkně.

V Kuala Lumpur naštěstí proběhlo radostné shledání s našimi zavazadly. Tedy potom, co jsme k pásu s vyloženými kufry dojeli místním vláčkem – letiště KLIA je opravdu obrovské. Air Asia létá z terminálu KLIA2, který náleží víceméně nízkonákladovkám. Na přesun vláčkem se musí kupovat jízdenka a stála kolem 2RM, což je asi 10Kč. Na terminálu jsme se poctivě odbavili s vytisknutými cedulkami na batohy, které vám AirAsia podstrčí při online check-inu – slečna na přepážce na nás hleděla jako zjara, evidentně to bylo zbytečné (no jo, já poctivka). Trochu jsme podcenili frontu na gate a další průchod imigračním – na to si v Kuala Lumpur nejspíš potrpí, tolikrát jsem otisk prstů snad ještě nedávala.

AirAsia nemělo žádné zpoždění a letadlo vypadalo úplně normálně, stejně tak servis. Předplatili jsme si k jídlu jednoduchý kuřecí wrap, který mi sice svou pálivostí znecitlivěl ústa po zbytek cesty, ale zasytil. Tentokrát jsme si už vybrali sedadla u okýnka – přece jen pozorovat oceán a indonéské ostrovy, to už za to stálo! Po třech hodinách, rozlámaní z tak dlouhé a psychicky náročné cesty, jsme se snášeli přímo na vodní hladinu. Ne, na poslední chvíli tam fakt byla dráha, uf! Letiště Ngurah Rai je prostě zážitek.

Po takové pouti jsme opravdu ocenili, že jsme si dopředu smluvili přes internet řidiče. Dav stejně vypadajících tmavších chlapíků, kteří jeden přes druhého lákali do svého taxíku, jsme tak mohli ignorovat. Náš řidič sice chudák vůbec netušil, kde máme hotel (jak se později ukázalo, snad nikdo nejezdí s GPS a je jim úplně jedno, že nic neví – taková navigátorská samoobsluha), ale naše offline mapa bohudíky ano.

Honem ubytovat a do vedlejšího supermarketu pro něco k snědku. Vedro, vlhko, houkání aut, hluční veselí opálení lidé, těch dojmů bylo tisíc. A my šťastně padli do postelí. Na Bali!

- cena během našeho pobytu cca 700Kč za pokoj s koupelnou na noc
- zpětně asi nejslabší ubytování z celého pobytu, ale posloužilo nám
- v této turistické části ostrova je obecně horší najít „obyčejné“ levnější ubytování
- skvělá poloha pár minutek chůze k moři a vedle největšího místního supermarketu Bintang (a taky perfektní navigační bod „aaaaa Bintang!“)
- inzerují sice bazén, ale spíš je to taková… teoretická ozdoba/vana
- v ceně je snídaně z klasických místních pokrmů: nasi goreng/mie goreng/případně kontinentální s toasty a džemem
- schované od hluku z ulice, ale dost vlhko (je to ve stíněném dvoře), takže nám nikdy nic neuschnuloProtože jsme přiletěli akorát na noc, poměrně v pohodě jsme vstali, nasnídali se (náš první Nasi Goreng!) a o půl 10 už vyrazili na obhlídku okolí. Seminyak je takové pozvolné pokračování Kuty a Legianu, a i když je vzdálené nechvalně proslulému středobodu australských turistů, pravé Bali to rozhodně není. Potkáváte davy turistů, obchůdky, chrámečky, vše v balijském hávu, ale takové klasické letovisko u moře. Na každém kroku na nás pokřikovali taxikáři, místní totiž neujdou pěšky snad ani deset metrů a chůzi se hrozně diví. Dost s respektem jsme sledovali místní provoz a raději se nesnažili myslet na to, že v něm brzo budeme na skútru kličkovat. Pokud ovšem odbočíte z hlavní turistické třídy, najednou se ztratíte ve změti maličkých uliček, kde přestanete mít přehled o tom, co je cesta do něčího domu a co je veřejný prostor. Zrovna tak jsme ztráceli ponětí o tom, která budova je chrám a která je normální obydlí – později jsme se v průvodci dočetli něco víc o principu stavění balijských domů a také o jejich rodinných oltářích.

Nedalo nám to a po krátké obchůzce se vydali na pláž. Seminyak beach je obrovský kus rozpáleného písku, kde prakticky nenajdete stín a lehátka se slunečníky jsou celkem velký business, ale stejně je nádhera se po něm procházet, míjet surfaře a dívat se, jak sjíždí vlny. Ty byly opravdu mohutné a přicházely jedna za druhou, bez vteřiny přestávky – opravdu si neumím představit, že by se tu chtěly koupat rodiny s dětmi. Při promenádě jsme míjeli ty drahé plážové hotely, kde všichni hosté v podstatě leželi u hotelového bazénu a na rozbouřený oceán se jenom dívali. Pokud neinvestujete do lehátka se slunečníkem, ručník si můžete roztáhnout pouze na holém kusu písku - Seminyak beach a stín se moc nekamarádí. Pro nás coby ředitele vápenky to nebylo úplně ideální, ostatně balijské vedro člověk tak jako tak nevydrží moc dlouho (stačilo vyjít z hotelu a do deseti minut jste všechno propotili).
Později jsme se ptali místních a na této straně ostrova, která je otevřená, prostě vlny jsou a budou – pokud nejste surfaři, trochu se tu vyblbnete, ale určitě tu nehledejte relaxační plavání tam a zpět.

Na oběd jsme museli odbočit trochu bokem, abychom se dostali pryč od předražených plážových podniků, a rozjeli celodovolenkovou lásku k místním džusům – na ty si člověk okamžitě zvykne, stojí klidně kolem 30 korun a vyberete si od mangového přes papájový po dračí ovoce. Odpoledne se lehce rozpršelo, ale legrační bylo, že si toho snad nikdo vůbec nevšiml. Všichni pokračovali stejným tempem dál, žádné deštníky, nic. Holt když žijete v tropech, deštík v létě je fajnová věc.
V jídelním lístku se v drtivém počtu restaurací připočítává k cenám jakási státní daň, která se všude liší. Většinou byla napsaná na samém konci lístku nebo ve spodní části jednotlivých stran, ale občas byla i skrytá. Některé podniky si také účtují další přirážku za obsluhu, pozor na to!

Neodolali jsme a později odpoledne se ještě jednou vydali na Seminyak beach. S příchodem večera místní obchodníci zručně poklidili lehátka a vystřídali je velikými tvarovatelnými vaky na sezení. Celá pláž se proměnila v jednu obrovskou letní zahrádku pro nespočet plážových restaurací. Byl to neuvěřitelně krásný pohled, doplněný sluncem zapadajícím nad mořskou hladinou. Evidentně si toho byli dobře vědomí i místní, protože během vycházky jsme minuli minimálně tři páry s fotografy, které se na písku nakrucovali v obřích plesových šatech a obleku a fotili nejspíš nějaké zásnubní portréty.

K večeři jsme se zastavili v prvním opravdu ryze místním warungu – symbolem pro zastavení se stalo (a prakticky zůstalo po celou dobu dovolené) velké množství místních i bělochů, kteří netrpělivě stáli frontu na volný stůl. Vždycky lepší než jít do prázdného, mrtvého podniku! Už zde se ukázalo, že kromě sladkého ovoce se na Bali prostě nedočkám normálního dezertu (jaký já jsem kavárenský dortíkový typ!). Palačinky s čokoládou a cheese, taková neškodná jasná kombinace. Tak nějak se ale moje představa ricotty nebo něčeho podobného dost minula s představou balijské kuchařky, která mi na palačince, kde byl z čokoládové polevy vyrobený smajlík, donesla cosi jako úplně normální nastrouhaný eidam. Řeknu vám, dost divná chuť :D při pozdějších pokusech a obhlídkách jsem zjistila, že sýr se sladkými věcmi jim přijde úplně normální.

Poslední aktivitou večera se stalo vybírání peněz. Náš sousedící supermarket Bintang byl na to exkluzivní flek – nabízel hned několik budek s bankomaty (něco jako naše staré telefonní budky, jen v nich je místo telefonního aparátu bankomat a klimatizace – občas jsme měli pocit, že vstupujeme do mrazáku a výběr nepřežijeme živí). Takováto místa jako markety, lékárny, nebo ideálně malé pobočky banky jsou nejlepším bodem pro vybírání peněz, většinou je totiž vedle sebe spousta různých druhů bank a je to bezpečnější. Kolikrát se nám stalo, že jsme přebíhali z jednoho bankomatu do druhého! Někde chtěli speciální poplatek navíc, někde vydávali jen maličký obnos, v jednom dokonce došly peníze :D zásadním faktorem byl tedy vydávaný obnos. Jelikož platíte své domácí bance poplatek za výběr v cizí zemi, je hloupost zbytečně navštěvovat bankomat několikrát. Výše se lišila od 500 000 rupií až po 3 miliony, většinou se ale pohybovala kolem milionu – což po přepočtu zase takové závratné bohatství není. Nejhorší zradou je ale to, že nejvyšší indonéská bankovka je 100 000 rupií. Slovy sto tisíc. Promrskejte matiku a přepočítejte si, kolik to dělá bankovek při výběru tří milionů. No, vezměte si velkou peněženku (a nejlépe nějakou starou, protože peníze dost smrdí!). Nám se také osvědčilo mít ještě jednu menší peněženku bokem – není úplně dobré vystavovat všechno svoje jmění, stejně tak ukazovat policii vysoké bankovky místo výmluvy, že máte pár posledních rupií. Vždycky jsme sesbírali veškeré drobné tisícovky a uložili je bokem. Samozřejmě se také nenechte zmást nulami a pořádně sledujte, co platíte a kolik vám vrací, na tyto triky hodně upozorňoval průvodce, ale nám se to nikdy nestalo. Naopak nám asi dvakrát zmateně vraceli u pokladny bankovky, když jsme se přece jen přehlédli a místo deseti tisíc jim vehementně strkali sto tisíc. A poslední trik – v době našeho pohybu se kurz pohyboval zhruba 1000IDR = 1.8Kč, velmi zjednodušeně jsme tedy od všech cen mazali tři poslední nuly a násobili je dvěma (tedy například 50 000 za oběd byla stovka, s rezervou).

Tolik tedy k prvním okamžikům na úžasném ostrově Bali. Ten den jsme šli spát plni napětí, protože dalšího rána nás čekalo vysněné dobrodružství – první životní surfování! O našich úspěších a neúspěších ale až v příštím článku, ať se máte na co těšit.