Dvojí poprvé - koupání ve vodopádech a balijská masáž

| HORSKÝ PŘEJEZD DO LOVINY | VODOPÁDY SEKUMPUL |

Původně jsme hned zrána plánovali vyrazit na Campuhan Ridge walk, která slibovala úžasné výhledy do smaragdové ubudské džungle, ale usoudili jsme, že nic se nemá přehánět. Místo toho jsme si přispali, v klidu zabalili (celkem jsme na této dovolené pakovali osmkrát!) a dali si poslední výstavní snídani - zeleninovou omeletu a ovocný salát s jogurtem a müssli, vše samozřejmě servírované na palmových listech a za doprovodu tropických zvuků.

Kolem půl 11 jsme vykročili na už známou horoucí vycházku k zastávce autobusu Perama. Tentokrát na cestu do Loviny přistavili minibus, jelo podstatně méně lidí. Zatímco jsme čekali, až se všichni vypraví, poslouchali jsme nešťastný hovor rozevlátého australského surfaře u vedlejšího stolu. Pochopili jsme, že postupně obvolává známé a vysvětluje jim, že mu ukradli peněženku a nemá u sebe žádné doklady a peníze, načež je prosí o pomoc. I to se bohužel může přihodit, obzvlášť v takto turistických oblastech, myslete na to! 
Radíme dorazit včas. Měli trochu přebookováno, takže s lidmi, co se objevili na poslední chvíli, nastal problém - museli přistavit další auto, jeden pár chtěli rozdělit do různých vozidel a tak dále.

Vyrazili jsme opět na čas, v 11:30. Místo obyčejného a suchopárného přesunu z bodu A do bodu B nás ale čekala zážitková, vyhlídková trasa. Podle GPS v mobilu jsme rozhodně nejeli po hlavní silnici, kdo ví, jestli kvůli uzavírkám, nebo čisté touze řidiče nám to okořenit. Minibus si nic nezadal se slonem, kolébali jsme se ze strany na stranu ještě stokrát víc. Do kopců se pro jistotu vypínala klimatizace a všichni jsme vůz tlačili očima i telepaticky. Pokud jste obzvlášť choulostivé povahy, doporučuji polštářek pod zadnici :D

Ale ten pohled z okýnka! Krajina se postupně měnila z rýžových polí do neprostupné džungle. Míjeli jsme ohromné propasti, rozevírající tlamu pod šílenými serpentinami, které jsme křižovali nahoru a dolů, nahoru a dolů. Postupně jsme se dostali až do hor a k horským jezerům Bayan a Beratan. Najednou se vše změnilo - projížděli jsme skrz muslimské vesnice, venku se ochladilo, začalo poprchat, lidé byli úplně jinak oblečení a celá atmosféra se evidentně lišila.

Do Loviny jsme dorazili kolem druhé hodiny, opět se čas nelišil od oficiálních předpokladů. Jak už se dalo čekat, Perama nezklamala a všechny vyklopila ve vakuu mimo město. Okamžitě k nám přiskočilo několik pracovníků a tvrdilo nám, že jsme blázni, pokud chceme jít pěšky (odvoz nabízeli za 15 000Rp). Do centra Loviny to opravdu bylo podle mapy daleko, pozor na to! Náš hotel měl být vzdálený zhruba kilometr a půl, takže jsme zariskovali a plně naložení zahájili pochod. Málem jsme sice lekli a několikrát se ztratili, ale polomrtví jsme posléze stanuli v recepci.

Slečna na recepci nám velice opatrně a zhrzeně oznámila, že pro nás nemají pokoj, a musí nás povýšit do deluxe room. Soustrastně jsme tedy souhlasili :D oči nám zajiskřili při pohledu na krásný bazén ve dvoře a netrvalo dlouho, než jsme si naše natřesené prdýlky vyložili do lehátka a zchlazení upíjeli čerstvé džusy.

- cena během pobytu cca 600Kč za pokoj za noc
- pokoj jsme měli povýšený na deluxe, takže nemůžeme posoudit standard - ale super koupelna, prostorné, dokonce cosi jako kuchyňský koutek
- v podstatě náš jediný pobyt s regulérním a moc pěkným bazénem
- poskytují také různé procedury typu masáž, kosmetika…
- možnost pronájmu skůtru
- možnost dát si jídlo, ale dovážejí ho z nedalekého warungu (delší čekání, nebylo nic extra)
- poměrně složité najít i s GPS
- lokalita je v podstatě MIMO centrum Loviny (Lovina Beach je vzdálená dva kilometry, nejbližší pláž kilometr)
Druhý den ráno jsme konečně mohli posnídat dřív než v 8, jak tomu bylo v předchozích hotelech. Paní na recepci málem vypadly oči z důlků, když zjistila, že jsme o půl osmé opravdu vzhůru a hladoví. Oba jsme posnídali klasickou banánovou palačinku. Víte, kdy máte na Bali fakt smůlu? Když nejíte banány :D musím říct, že jsem jich tu snědla rozhodně nejvíc za celý dosavadní život.

Podruhé na skútr! (70 000Rp) Vypadal úplně stejně jako v Ubudu, jen to byl větší stařeček a chybělo mu tak dobré odpružení (ale horský přejezd nás vytrénoval). Dnešním cílem se staly vodopády Sekumpul.

Trasa nás zavedla přes Singaraju, která byla kdysi hlavním městem Bali a dodnes je s necelými sto tisíci obyvateli druhým největším městem ostrova. Po hlavě jsme se tedy vrhli do maximálního provozu! Všechno jsme ale zvládli na jedničku. Jenom ta rychlost - maximální dosažená padesátka, klasika zase třicítka, takže 30km vzdálenost utíkala opravdu proklatě pomalu. Hned za městem se krajina opět rozvolnila a v jedné z vesnic jsme dokonce na korbě auta spatřili prase nebodnuté na kůl, známá tradiční balijská pochoutka (pokud neznáte, pusťte si legendárního Freda z pořadu S kuchařem kolem světa, doporučuju všemi deseti, jeho chichot už nedostanete z hlavy).

Jak už je naším zvykem, dorazili jsme k místu cestou tak neznámou, že se i místní ptali, odkud jsme se tam vzali. Hned nám nabízeli své průvodcovské schopnosti spolu s varováními, jak je to náročné a že to je potřeba. Moc se nám to nezamlouvalo, ale když nakonec jeden z nich zmínil, že přispějeme na místní komunitu, poddali jsme se. Nakonec jsme mu zaplatili 130 000Rp za oba a zpětně musím uznat, že se nejednalo o špatnou investici. Bez místního bychom nejspíš hodně váhali, kudy a jak se k vodopádům přes náročný terén dostat.

Samotný sestup k vodopádům vás nijak nezmůže, i když očekávejte asi deset tisíc schodů a vratké zábradlí. První vyhlídkový bod, kdy se nám vodopády zjevily z nadhledu, nás opravdu uchvátil. V podstatě se jedná o několik kaskádovitých vodopádů pohromadě (sekumpul znamená v indonéštině doslova „skupina“) o výšce zhruba 80 - 100 metrů, obklopených úžasnou bujnou zelení. Museli jsme se dostat co nejblíže! Zpevněná cesta brzy skončila, ale my se odvážně brodili skrz řeku a soustředěně našlapovali na kluzké kameny. 
Určitě nedoporučuji jít k vodopádům v žabkách - sice si je rychle sundáte, pokud půjdete do vody, ale na zbytku cesty jsme byli rádi za relativně pevné sandály, které noze poskytly podporu.

Mohlo být kolem desáté hodiny ranní, zatímco jsme se centimetr za centimetrem pídili k vodopádu, ale téměř nikoho jsme nepotkali. Když jsme stanuli na cípu země před jezírkem pod vodopády, právě odtamtud odcházel jeden mladý pár. Celé tohle úžasné místo zbylo jen pro nás!

Nechali jsme věci u průvodce, který nám zároveň pořídil pár pěkných památečních snímků (další nesporná výhoda doprovodu) a vrhli se do vody. Velice rychle jsem od „vrhání se“ upustila, jakmile se ukázalo, že voda má snad deset stupňů. Ale co, zatnout zuby, jdeme do toho! Takový zážitek si jen tak nezopakujeme.

Stáli jsme uprostřed obrovského proudu vody a já chvílemi prostě musela radostně/zděšeně ječet, zatímco se nám do ramen zarývaly bolavé jehlice ledové vody. Cítili jsme na sobě cosi jako vítr, možná od toho, jak se voda odrážela zpět od hladiny jezera. Bylo to něco naprosto neuvěřitelného a jeden z nejlepších momentů dovolené!


Později jsme se ještě podívali k vedlejšímu menšímu vodopádu, ani ten jsme nevynechali jako příležitost ke koupání. Následovala cesta vzhůru k motorce, kde jsme málem vyplivli duši na tom nespočtu schodů. Měla jsem pocit, že jsme u vodopádu strávili sotva pár minut, ale jak se ukázalo, zabralo nám to dvě hodiny! Nahoře jsme se museli osvěžit ledovou coca colou - místní ví moc dobře, kde si udělat stáneček s prodejem. Na obloze se stahovala zlověstná černá mračna, z dálky se dokonce ozývaly hromy. Museli jsme rychle zhodnotit situaci a bohužel vypustit vodopády Gitgit a jezera v horách. Nehledě na počasí si myslím, že se zdejší rychlostí přesunu po silnicích bychom snad do hor ani nestihli dojet včas.


Ve vteřině, kdy jsme nasedli na motorku, začalo kapat a výrazně se ochladilo. Vyvinula se z toho poměrně adrenalinová jízda, kdy jsme se pokoušeli bouři ujíždět a šlehali za námi hromy blesky. Nakonec nás přece jen v Singaraji dostihla, a tak jsme coby zmoklé slepice zaparkovali o půl třetí na hotelu.

Neubránili jsme se lehkému zklamání, že nám počasí v podstatě poprvé výrazně narušilo plány, ale nakonec jsme objevili více než skvělou alternativu. Balijskou masáž! Jelikož v sobě náš hotel ukrýval cosi jako wellness, hbitě jsme se dotázali na ceník a vybrali si masáž celého těla spolu s použitím lávových kamenů. Nejenom, že ani jeden z nás dodnes masáž neabsolvoval - balijské masáže jsou vysloveně proslulé a patří v průvodcích k top doporučovaným zážitkům. Trvat měla hodinu, nakonec se protáhla na celkovou hodinu a půl, a stála dohromady za oba 300 000Rp (na ulici byste ji patrně usmlouvali levněji). Drobné Balijky nás nešetřily a namasírovaly nám každičký centimetr těla včetně obočí a jednotlivých prstů na rukou, ale byla to slastná bolest. Především na lýtka, ztvrdlá dennodenní chůzí po ostrově, to můžu doporučit.

V Lovině jsme už víc času nestrávili, další den nás čekal brzký přesun do východního Amedu. Typickou honičku za delfíny jsme vynechali, nečetli jsme na ni moc dobré recenze, a černé lávové pláže jsme viděli pouze zpovzdálí, moc nás nelákaly. Minimálně kvůli vodopádu Sekumpul sem ale zamiřte!


Mých TOP 5 cestovatelských momentů

Za svůj život už jsem pár zemí projezdila a podívala se za dva oceány. A i když jsem ještě takové cestovatelské nemluvně a náš bucket list je takřka nekonečný, pár okamžiků, které se mi navždycky vryly do paměti, si rozhodně s úsměvem vybavím. Co pro mě za ty roky mělo největší kouzlo?

1. KDYŽ SE PŘEDE MNOU POPRVÉ ZJEVILA VELKÁ ČÍNSKÁ ZEĎ
Peking celkově uvízl v mé hlavě asi nejsilněji, nejspíš proto, že se jednalo o první setkání s opravdu magickou a odlišnou dálavou. Přesně si vzpomínám na okamžik, kdy jsem z okýnka autobusu poprvé na zelených zalesněných kopcích rozeznala kusy zdi. Té Zdi. Té, kterou jsem viděla už v dokumentu na základní škole, kde jsme se učili o tyranském císaři staviteli z dynastie Čchin. Na Zdi jsem si tak nějak uvědomila, že jsem opravdu, ale opravdu daleko od domova a že tyhle věci z atlasů a televize jde spatřit na vlastní oči.

2. SETKÁNÍ „TVÁŘÍ V TVÁŘ“ S VELRYBAMI NA HAVAJI
Velrybami jsem byla od nějaké neznámé chvíle doslova posedlá a googlení top lokalit na pozorování bylo málem na denním pořádku. Když jsme pak s Tomem seděli na kajaku uprostřed oceánu a za tichého šplouchání je pozorovali sotva deset metrů od nás, věděla jsem, že ta nekonečná cesta stála za to. Naprosto majestátní zvíře, které své gigantické tělo otáčí neuvěřitelně pomalu zpět pod hladinu, až na vás vykoukne obrovská ocasní ploutev. Zvuk vydechnutého vodního gejzíru a detailní pohled na to, jak se stahuje a roztahuje dýchací otvor na její mohutné hlavě. A když jsme se později při šnorchlování nechali jen unášet vodou a doslova zaslepení vjemem poslouchali velrybí píseň a broukání, byl zážitek opravdu dovršen.

3. TICHO V KRÁTERU SOPKY HALEAKALA
,,Naprosté ticho jsem zažil pouze na dvou místech na zemi - na Antarktidě a v kráteru sopky Haleakala,“ prohlásil kdysi dobrodruh a horolezec Rick Ridgewaye a měl naprostou pravdu. Seděli jsme na kameni uprostřed vyprahlé měsíční krajiny dobrých patnáct minut, zatímco jsme se pouze utápěli v tom prazvláštním magickém pocitu, že nevidíme jedinou živou duši a neslyšíme jediný zvuk na světě. Žádný vítr, žádné šustění trávy, žádné bzučení hmyzu, elektřiny. Nic. Dohromady s totálně ohromujícím pohledem do fantaskní přírodní scenérie právem patří tahle chvíle mezi výjimečné vzpomínky.

4. SVOBODNÉ PROJÍŽĎKY SKÚTREM NA BALI
Tentokrát se nejedná o žádnou konkrétní památku ani speciální událost, ale čistě o úžasný pocit, který nás zaplavil pokaždé, když jsme nasadili helmy, nakopli skútr a bezstarostně se rozjeli po rozbité balijské silnici vstříc dobrodružství. Kličkami mezi sušící se rýží, brzdíc před slepicemi a vodními buvoly, obklíčení nekonečně zelenými poli a horami na obzoru. 

5. KDYŽ JSEM POPRVÉ SPATŘILA SOCHU SVOBODY
Ani město nás nešetří zážitky, není pokaždé nutné vydávat se na hiky do opuštěné přírody. Strávila jsem v New Yorku přibližně týden, než přišla chvíle na plavbu k ikonické Soše Svobody. Musela jsem se bláznivě usmívat, když jsem Dámu poprvé rozeznala na vodním horizontu. Skutečně tam stála. Obehraná ze všech existujících filmů a seriálů, které jsem vídala snad od batolecích let. A taky mnohem větší, než jsem si ji představovala. Tehdy mi opravdu docvaklo, že to je New York. NEW YORK!

Jak jsme (ne)viděli východ slunce

 VÝSTUP NA SOPKU MOUNT BATUR | KÁVOVÁ PLANTÁŽ |

Pět hodin spánku a budíček v nelidskou druhou hodinu ranní? Ale ne, vyskočili jsme z postelí jako kamzíci, vždyť nás čekal jeden z pomyslných vrcholů naší indonéské expedice! Na východ slunce z pravé balijské sopky jsme se těšili už dávno doma nad barevnými stránkami průvodce. Právě proto jsme nechtěli nic ponechat náhodě a objednali si výlet už před odletem. Na Mount Batur totiž (pokud se nemýlím) není dovoleno vystoupat samostatně bez doprovodu, obzvlášť v nočních hodinách. Výlet samozřejmě nabízí spousta prodejců na ulicích, ale my si zodpovědně prošli recenze a vybrali to, co nám nejvíc vyhovovalo. 

BALI TREKKING TOUR
- zvolili jsme klasický balíček s výstupem na východ slunce
- cena za jednu osobu byla 60USD - platili jsme 30 dolarů dopředu (pay palem!) a 30 dolarů na místě
- absolutně žádné problémy, vše šlo jako po másle a můžeme doporučit
- doba vyzvednutí se liší podle lokality, v jaké jste ubytovaní
- řidič na nás čekal přesně na čas, auto pohodlné a klimatizované, jeli jsme sami
- anglicky mluvící průvodce nás skvěle vybavil, oproti ostatním lidem s klacky jsme měli trekkingové hole a pro každého čelovky
- poskytují dostatek lahví vody, dostatečná snídaně na vrcholku, tyčinky a ovoce
- součástí je malý výlet na kávovou plantáž
- odkaz na internetové stránky zde, tripadvisor s recenzemi zde 

Přesně ve 2:30 jsme vystrčili nos do tmy před ubytováním a řidič s autem na nás opravdu čekal. Na to, kolik ukazovaly ručičky hodin, byl mluvný až až, stejně tak nás překvapil neutuchající provoz na silnicích. Trvalo to zhruba hodinu, než nás vysadil na odlehlém parkovišti ponořeném do temnoty. Když jsme se vysoukali ven a oči si přivykly na tmu, začali jsme rozeznávat další ospalé výletníky. Zde jsme se setkali s naším průvodcem, který nám dalších pár hodin dělal příjemnou společnost. Hnedle nás vybavil čelovkami, trekkingovými holemi, vnutil nám stopadesátpět lahví chlazené vody a mohlo se vyrazit! Startovací bod se nacházel zhruba ve výšce 1000m n.m., vrchol Mount Batur čítal 1717m n. m. Samozřejmě, pro zkušené horaly je to směšná třešnička na dortu, my ale nikdy žádný opravdový hike nepodnikli a byli jsme zvědaví, co nám den přinese. Můžu rovnou prozradit, že kdyby nebyla tma a já vrcholek viděla tak zřetelně jako při návratu k autu, asi by se mi šlo míň zvesela :D 
Hlavní je dobře se obléct, na vrcholku je při východu slunce kolem deseti stupňů, takže to nepodceňte! Klíčem je vrstvení, při cestě zpátky už se začnete pomalu péct. Dlouhé kalhoty, bunda a pořádné boty jsou základ.

Slušelo by se říct něco o samotné sopce. Mount Batur není nejvyšší, toto prvenství si připsal Gunung Agung se svými 3142 m. Pro většinu běžných lidí je ale Batur rozhodně schůdnější varianta, náš průvodce tvrdil, že na Agung leze pomalu po čtyřech. Batur je samozřejmě vrcholek posvátný a možná překvapivě i aktivní, přestože naposledy soptila spolu s Agung v roce 1963. Z vrcholku lze dohlédnout na mnohá lávová pole, které dodnes nepokryla vegetace. V blízkosti sopky se také nachází krásné stejnojmenné jezero. 
Pokud nemáte jistotu, že ji dostanete od průvodce, vezměte si čelovku! V náročnějších částech terénu stoprocentně oceníte volné ruce, obyčejná baterka není ideální.

Naše výprava začínala o půl čtvrté poměrně zlehka, do kopce lesní stezkou  se spoustou kořenů, která se postupně zhoršovala. Tu a tam jsme šli sami, občas jsme potkali další skupinky, někdy jsme šli dokonce v lidském štrůdlu. Rozhodně si nepředstavujte, že budete dobrodružně opuštění v noční balijské divočině. Ovšem ta hvězdná obloha nad hlavou, to bylo něco! Zatímco jsem si v duchu libovala, jak jsme oba dva v kondici, průvodce po nás loupl okem a kriticky zhodnotil, že jsme dostatečně fit na vyšší tempo a na „horší trasu, zato s lepším cílem“.  No, naše pocity po tomto sdělení byly smíšené :D časem se lesní stezka proměnila na opravdu strmou skálu, která se musela zlézat - v podstatě šlo o jeden veliký balvan za druhým, na který se člověk tak trochu sápal. Průvodce se ale neustále ujišťoval, zda jsme v pořádku, občas mi podával ruku a pomohl mi. Člověk musí být obzvlášť opatrný na to, aby mu nesklouzla noha, a to jak na povrchu kamenů, tak na dost ujíždějícím písku (ahoj odřené koleno). Nejčastěji opakovaná věta bylo spojení „hati hati“, což znamená balijsky něco jako pozor, opatrně (mezi námi, toho si pořádně všímejte na silnicích). Také čím výš se dostáváte, tím větší zima se projevuje, což pro unavené a zpocené tělo není to pravé ořechové. Jak bych výstup zhodnotila? Pokud máte sedavé zaměstnaní, z kterého se vrátíte domů na gauč u televize, asi bych to úplně nedoporučovala. Ale pokud jste alespoň normálně aktivní jedinci, určitě se toho nebojte. My jsme dorazili na vrcholek jako jedni z prvních zhruba po hodině a půl. Ale pokud se necítíte, nemusíte spěchat - průvodce nás celou cestu rozesmával vtipy o jeho „oblíbených“ Indech, kteří jsou prý proslulí tím, že jim cesta na špičku trvá prakticky půl dne. Mimochodem, během výstupu nás předběhla spousta malých, sotva desetiletých špuntů, kteří šplhají na sopku dennodenně, aby zde v těchto krutých ranních hodinách prodávali občerstvení a něco pro rodinu vydělali.

Mohlo být asi půl šesté, když nás průvodce zanechal na lavičce, kde jsme drkotali zuby, a odskočil nám pro čaje, horkou čokoládu a snídani. Jeho batoh byl evidentně stejně bezedný jako Hermionina kabelka. Překvapil nás ovocem, sušenkami, toasty s banány a hlavně vrcholovou specialitkou - vajíčky uvařenými přímo v horkém proudu sopečné páry! Později nám i ukázal otvory ve skále, ze kterých se hrnula vroucí oblaka, která nám orosila dlaně. Další zhruba hodinku jsme do sebe futrovali jídlo, snažili se nezmrznout a během toho se ještě stíhali modlit, aby se vyjasnilo. Zatímco během pochodu jsme viděli skrz hvězdnou oblohu Pánubohu až do ložnice, teď byla viditelnost utnutá asi na dvou metrech. Celý dav na sopce úpěnlivě doufal, okolní ticho rušilo neustálé nadějné ,,ááááá…..noo!“ kdykoliv se zdálo, že se mrak protrhne, a ono nic.

,,Once in a lifetime experience, they said,“ prohlásil zkroušeně mladík kousek pod námi a my museli vyprsknout smíchy spolu s ostatními. No, co se dá dělat. Po pozdějším průzkumu se ukázalo, že zatažená rána jsou velmi častá! Takže nebuďte východem slunce posedlí a raději počítejte i s touto variantou. Přírodě holt neporučíš. Můžu vám prozradit, že východ slunce jsme si později (tentokrát úspěšně) užili na havajské sopce, o tom ale prozatím psst.

Namísto východu jsme se tedy kochali zamlženou, tajemnou, lovecraftovskou atmosféru kráteru, kolem které jsme se přesunuli na další, nižší vrcholek. Byl to pořádný sešup obřími nánosy kluzkého lávového prachu a písku, nejeden člověk se zapotácel nebo sklouzl. Na této zastávce nám dělali společnost nečekaní hosté, tedy vlastně spíš místní - makakové! Docela nás zaskočilo, že v takové výšce a chladu vidíme opět opice. Na rozdíl od ubudského Monkey forest působily trochu divočeji, nevtíravěji, přirozeněji. Průvodce nás zásobil kousky mandarinek a vzniklo velké množství povedených fotek a záběrů.



Během opičích skopičinek se mraky protrhaly a nám se odhalil pohled na protější Gunung Agung a obrovské jezero Batur. Mohlo být kolem osmi hodin ráno a slunce už se vznášelo nad obzorem, přesto to byl úžasný pohled.

Sestup dolů byl v podstatě náročnější než výšlap. Kolena dostávala zabrat, pokoušeli jsme se neustále brzdit a ani stoupající teplota tomu nepřidávala. Statečně nás ale doprovázel náš nový kámoš, jeden z mnoha potulných psů, které kolem sopky kroužily. Což může být poměrně zásadní informace pro někoho, kdo se psů bojí (na Bali se jim nevyhnete). Zabralo nám to opět téměř dvě hodiny, než jsme se probojovali zpátky k autu.

Jakmile jsme se usadili na zadní sedadla, začaly se nám klížit oči. Ještě nás ale čekala návštěva kávové plantáže. Samozřejmě šlo o takovou tu domluvenou záležitost, kde doufají ve vaši nákupní horečku, ale dozvěděli jsme se i množství zajímavých informací. Nikdy dřív jsem rozhodně kávové a kakaové stromy neviděla, natož exotické koření v jiné podobě než vakuovaném pytlíčku ze supermarketu. Prohlédli jsme si i proces tradičního zpracování kávových zrn. Nakonec nesmělo chybět ochutnávání všech možných existujících nápojů, přes různé kokosové a vanilkové kávy až po ibiškové a citronové čaje. Tom se odvážně vrhl i do popíjení Kopi Luwak - jedna cibetka se během degustace povalovala v kleci zrovna vedle nás. Nakonec jsme přece jen něco nakoupili coby suvenýry. Jako milovníci čokolády jsme samozřejmě neodolali, dokonce v místních čokoládách údajně chybí mléko, aby se neroztekly. 
Na Bali to s kávou a čajem funguje trochu jinak. Při nákupu si balíčky pořádně prohlížejte - většina kávy je mletá a prodejce se diví, že chcete zrnkovou, podle něj to je asi zbytečná námaha při přípravě. Zrovna tak námi zakoupený „čaj“ byl překvapivě granulovaný.


Kolem poledne jsme se dostali my dva a naše bolavé kotníky zpátky na hotel. Zpětně bych možná přemýšlela o tom, že bych se do oblasti jezera Batur vydala ještě samostatně kvůli rybářským vesničkám a projížďce na vodě, která je prý moc pěkným zážitkem. Ale i „pouhý“ výstup na sopku se nám nesmazatelně vryl do vzpomínek. Připravil nám také krásné rozloučení s oblastí Ubudu, který jsme měli další den opustit - nastupovat směr sever, Lovina

Jak jsme se přece jen nezabili na motorce (a ani na slonovi)

POPRVÉ NA SKÚTRU | RÝŽOVÉ TERASY TEGALALANG | SLONÍ PARK TARO | GUNUNG KAWI | GOA GAJAH 

Poté, co jsme posnídali palačinky servírované na palmových listech, jsme se stali hlavním snídaňovým soustem pro skupinu pobavených místních. Syn majitele ubytování nám totiž pod drobnohledem čumilů ukazoval skútr, který jsme si bázlivým pohledem měřili (půjčení na den 60 000Rp). Evidentně naši nejistotu nezpozoroval, protože nám s chechtáním líčil příhody ostatních neposkvrněných turistů, co na skútru neumějí jezdit, ó hrůza. Ani jsme nedutali. Teď zpětně vlastně vůbec nechápu, že jsme se bez jakéhokoliv dotazu na pojištění nebo obhlížení stroje vrhli do motorkářského dobrodružství! Nasadili jsme si helmy, upocené od tisíců hlav před námi, a tryskem se rozjeli v jedné z bočních uliček. Na jednu stranu jsme se alespoň na chvíli mohli vyhnout extrémnímu provozu na hlavní silnici, na druhou stranu silnička o šířce metr, obehnaná zdí a plná pravoúhlých zatáček, taky nebyla to pravé ořechové. Můžu čestně přiznat, že prvních pár minut bylo naprosto vyhukaných, seděla jsem v totální křeči a Tom musel chytit správný grif, než přestal při rozjíždění tůrovat. Ale ono se to poddá :D Dalších pár překvapení nás potkalo ještě po cestě - jako šok, že nemůžeme nastartovat, přitom skútr jen nikdy nenaskočí s držákem sklopeným dolů, nebo když jsme nemohli dostat klíč do zapalování, protože ho bylo třeba odkrýt speciálním udělátkem. Další problém nastal při pokusu zařadit se z parkoviště do provozu, obzvlášť když stojíte na opačné straně a musíte přejet celý další pruh. Jakmile jsme ale vplynuli, všechno už šlo jako na drátkách. Za celou dobu jsme se nepřipletli do žádné ošemetné situace kromě jedné, kdy jsme na křižovatce museli hodně rychle a nečekaně zabrzdit (že jsem si přitom rozlomila sluneční brýle o Tomovu přilbu, to je věc druhá, ehm). Ale nemusíte se ničeho bát, místní chaos prostě funguje.


Jako první jsme zamířili k rýžovým plantážím Tegalalang, které se nacházely sotva pár desítek minut od centra. Dorazili jsme kolem půl desáté, což muselo být pro ostatní jako půlnoc, jelikož jsme skoro nikoho nepotkali a dokonce i výběrčí parkovného se objevili až po nás. První pohled na terasy nám vzal dech! A to vlastně doslova, protože jsme během pěti minut byli zpocení jako dvě myši. Teplota a především vlhkost na Bali je opravdu šílená už dlouho před polednem. Chvíli nám trvalo, než jsme pochopili, kudy se skrz terasy kavárniček dostat přímo do polí. Tak jako všude jinde zkrátka musíte projít lákadly k utrácení.

Chůze mezi políčky skrývá mnoho nástrah, já si brzy vymáchala botu v bahýnku s rýží. Rozhodně je potřeba se soustředit, kam člověk šlape. Hlavně potom, co spatříte pavouky obrovské jako roztažená dlaň s prsty (aneb slovy místního „néé, ten není smrtelný, to byste měli jen týden oteklou ruku“). Vstup na terasy je zdarma, ale v průběhu vycházky jsme míjeli několik výběrčích stanovišť, takže jsme na jednom z nich pár tisíc rupií přihodili. Terasy jsou opravdu úžasné a dá se v nich ztratit na dobrých pár desítek minut, ale příliš rozlehlé nejsou - z protější strany navíc vidíte obří příjezdové parkoviště s restauračními podniky, proto všichni fotí jen ten jeden oku lahodící výhled.

V navigaci na mobilu jsme obhlédli náš další cíl, Taro elephant park. Už tady se projevilo naše budoucí prokletí. Jakousi záhadou (nebudeme na nikoho ukazovat) jsme kamkoliv vyrazili po naprosto nejpříšernější cestě, která široko daleko existovala, a u vchodu na památky se zjevili z pochybných křovisek přímo naproti hlavnímu příjezdovému bulváru. Ale tak nějak to přimíchávalo do jízdy esenci pořádného dobrodružství - silnice s dírami většími než propast Macocha, šílené sešupy a výjezdy, do kterých jsme se vyškrábali pouze silou vůle a rychlostí pět kilometrů v hodině. Když jsme na chvíli ztratili směr a místní mladík nám radil s výstrahou „silnice tam ale není moc dobrá“, už jsme se jen zkušeně zasmáli. Jízda na motorce se sama o sobě stala jednou z nejkrásnějších vzpomínek na Bali a nikdy bych ji nevyměnila za vození se v autě s řidičem nebo cestovkou. Prodírali jsme se úžasnou džunglí, kličkovali mezi sušící se rýží, míjeli svatební průvody i splašené slepice. Nejprve jsme měli trochu strach nechávat helmy a ostatní věci volně u skútru, ale jak se ukázalo, nikoho to vůbec nezajímá a místní nechávají přes skútr přehozené i oblečení nebo tašky. Na konci dovolené jsme dokonce koketovali s myšlenkou pořídit si skútr i doma v ČR, ale myslím, že by to nebylo ono. K nespoutané tropické výpravě, kdy vám nevadí propocené číro, déšť ani otlačená helma, to neodmyslitelně patří, do našeho předpisy sešněrovaného provozu, kde se principielně bojkotují motorky, už ne. 

Sloní park Taro představoval jednu z mála atrakcí, která se opravdu prodražila. Vstup s jízdou na slonovi čítal necelých 900 000Rp, což je zhruba 1700Kč. Jednou za život jsme to ale vyzkoušet chtěli. Park je samozřejmě zábavným zařízením pro turisty, ale stará se o slony, kteří původně pracovali na Sumatře v dřevařském průmyslu. Ten postupným vytěžením stromů skončil a sloni už neměli žádné využití. Taro park si je proto vzal už před deseti lety do péče a dokonce se jim podařilo odchovat malá slůňata. Jedná se o slony indické, kteří jsou menší než ti afričtí, na rozdíl od nich mají drobné uši a kly rostou pouze samcům. První setkání bylo opravdu nezapomenutelné. Teprve až stojíte přímo vedle nich, uvědomíte si, jak masivní zvíře to je. Do paměti se mi vryl hlavně hmatový vjem, to, jak byla jejich kůže na omak drsná, jak zvláštní dlouhé tvrdé chlupy jim rostly na hlavě. Když jsem si za 50 000Rp koupila balíček zeleniny a větví, kterými jsme je mohli krmit, měla jsem z roztahující se tlamy s dlouhými pysky docela strach!

Zatímco jsme čekali na vyjížďku, sledovali jsme, jak se sloni koupou v jezírku. Nechyběla taky klasická sloní show, ale pokud se vám pohled na slony malující štětcem na plátno příčí, samozřejmě ji můžete vynechat. Když přišla naše chvíle, nasedli jsme na slona z vyvýšené terasy, jinak bychom se na něho nejspíš nevyškrábali. Už dole na zemi jsme sedátka zkoumali, byla připevněná pomocí hadic a gumového pásu, žádné řetězy. Za krkem slona seděl místní ošetřovatel, který nám po celých 20-30 minut vyprávěl o tom, jak to v parku chodí a jak se to se slony vlastně má. Naše slonice se jmenovala Gigi a měla 29 let. Nejstarší slon v parku byl starý 53 let, ale dožívají se prý až osmdesáti, což nás dost překvapilo. Ptali jsme se mimo jiné na sílu slona a prý už ve dvou letech uveze dva lidi, plně vyspělý slon i šest osob. Postupně jsme se skrz malý prales dokolébaly stylem leváááá-duc-pravááá-bác až k jezírku, do kterého slonice zaplula, jako by se nechumelilo. Tak tak jsme zůstali suší! Pak už jsme jí jen poděkovali, pohladili ji a rozesmátí, rozhrkaní se vydali na další cestu.

Hrobky Gunung Kawi jsme minuli naprosto a absolutně. Navigace nás dovedla doprostřed dvorku se slepicemi a prasaty, kde seděla skupina vyjevených místních. Rychle se ovšem chopili příležitosti, jsou to holt kšeftmoni srdcem i duší. Během pěti minut jsme nechali skútr s helmami napospas Balijcům a následovali jednoho pobaveného chlapíka podél ohrad se selátky. Ukázalo se, že bez jeho pomoci bychom tam nejspíš nedorazili ani do dalšího dne. Náhle jsme se zjevili na okraji nekonečného rýžového pole, kde pracovali místní ženy, kolem nás jako draci létali bosé děti (obecně tu vládne obliba chození na boso), zatímco my dva stěží balancovali na úzkých chodníčcích. Cesta to byla nezapomenutelná, přes hráze, rozviklané lávky a haldy kamenů. Do areálu hrobek jsme se dostali (opět) skrytou trasou pro domorodce, naštěstí jsme si ale během odpoledne koupili sarongy coby suvenýr. Náš průvodce byl nejspíš hodně tradiční a pobožný, protože nám přikázal sarong uvázat a i on jeden vykouzlil z kapsy. Se sarongem uvázaným v pase se ale výprava džunglí stala ještě obtížnější. Místňák se jen smál a kouřil jednu cigaretu za druhou. Náhle jsme se vynořili uprostřed hrobek! Tom musel vylézt po nekonečném schodišti až k oficiálnímu vchodu, aby nám koupil lístky (15 000Rp), průvodce byl totiž poctivec. Byli jsme tak oslnění cestou, že samotné hrobky vytesané do skal nás tolik nezaujaly. V podstatě zde totiž nikdy žádné ostatky neležely - jde o deset svatyní sedmimetrové výšky, které mají symbolický charakter. Na jedné straně říčky leží údajně hrobky královské rodiny, na druhé straně hrobky králových konkubín a „méně důležitých královen“. Náš místní průvodce nám ještě předvedl malý vodopád, ve kterém jsme se vyčvachtaly, a pak už jsme šplhali prakticky kolmý útes zpátky k výchozímu bodu. Prý kratší, zato horší cesta :D

Zpět do Ubudu jsme kupodivu dorazili poměrně brzy, proto jsme se rozhodli ještě navštívit jeskyni Goa Gajah, která nám utekla předchozího dne (15 000Rp). Jedná se o malý upravený areál s pozůstatky buddhistického kláštera a očistnými bazénky, nejdůležitějším prvkem je ovšem hinduistická ,,sloní jeskyně.“ Třebaže tomu název napovídá, se skutečným slonem nemá jeskyně nic společného, přízvisko získala podle nedaleké říčky zasvěcené Ganéšovi. Zvenčí zdobily vchod opravdu nádherné rytiny a vytesávané kameny, uvnitř ale v podstatě nic zajímavého nebylo. Prošli jsme si hlavně moc pěkný areál se spoustou schodišť a jezírek v záplavě zeleně, až jsme dorazili do buddhistického chrámu na opačné straně. Stoletý dědoušek/mnich nám mumlavě požehnal, vrazil nám do ruky skleničku s neznámou tekutinou coby přípitek (raději jsme si jen usrkli jen fiktivně) a odkryl na stolečku hromádku sto tisícových bankovek, které měl evidentně nastrčené. No, za květinku za ucho od nás něco málo dostal. 

Teď zpětně můžu objektivně říct, že tento den v okolí Ubudu patřil k nejlepším z celé dovolené. Zpátky v centru jsme se zvlčele posadili do mexické restaurace na obří burritos a enchiladas. No co, bylo potřeba naplnit řádně žaludky, protože nás čekala divoká noc - výstup na sopku Mount Batur!